Stohy papírů a miliony úderů do klávesnic. To je téma, kde už snad ani nejde přijít s ničím novým. To jsou těhotenské chutě. Doslova příslovečné modely, mnohdy tak bizarní, že to vypadá, jako by si je maminky vymýšlely. A přece ne. Ono totiž mnoho z nás zná tento stav na vlastní kůži.

Foto:cateringsvangerskapet.com

Zvracet? Ani omylem. Já brečím a láduju olivy po kilech!

Když mám mluvit za sebe, ani bych nevěděla, že jsem těhotná.
Tedy, pokud bych to měla posuzovat podle indicií týkajících se ranního, odpoledního či večerního zvracení, nebo nevolností. Tyto radosti u mě nehrozí.

Poznám to ale bezpečně (snad už po hodině) podle jiných, neomylných příznaků.

Brečim i u reklam
Za prvé je to psychický stav ne nepodobný maniodepresivní psychóze těžkého pacienta, zmítaného akutní formou.

Jsem schopna obvinit (nejčastěji partnera) z čehokoli, i z tání arktických ledovců, které je – samozřejmě- mířeno proti mě.

Jsem nastavena ztropit hysterickou scénu, kdy důvodem je partnerovo: Netaktní mrknutí levým okem, podezřelé podrbání se na obočí, absence úsměvu, když teď se měl usmát (jasně, jsem trapná!!!), spaní na levém boku, když já ležím po jeho pravici.

Jeho o pět minut pozdní příchod z práce, kvalifikuji bezpečně, jako jasný projev nelásky, protože vypadám jako zasloužilý pivař, a ne jako dáma. (Už tě nezajímám!!!)

Dále se topím v slzách u TV zpráv, SMS zpráv, knih, časopisů (včetně ABC Junior) večerníku, teleshoppingu, monoskopu.

Nedokážu ovládnout totální psychické zhroucení z osudu včely, která se utopila v kávě, šneka, kterého nějaký nelida rozšlápl, a jsem nastavena oplakat každou mušku na čelním skle auta, které prolétl zadeček hlavičkou. (Příšerná karma)

Jsem magneticky přitahována ke kočárkům
Dále je jako dobrý ukazatel moment, když se u mě bez varování na ulici dostaví nutkavé puzení vrhat se na obsah všech dětských kočárků. Tehdy se téměř rozpadám na prvočinitele a moje verbální projevy připomínají těžce retardovaného, senilního bezzubého důchodce.

Nekontrolovaně se láduji olivami – s papričkami
Jako třetí spolehlivé avízo pro okolí funguje chvíle, když přitáhnu z obchodu denně tři skleničky oliv s papričkami a všechny zvládnu natlačit do hlavy během jedné hodiny. I rychleji.

Co se konzumace potravy týče, připomínám v požehnaném stavu spíše kompost, než lidskou bytost.

Kombinovat okurky, slanečky, šlehačkové dorty, uzené stehno a mléko, nemám problém. Bez následků!

Jinak pohoda.

No nazdar!

Nyní přijde informační hodnota článku.

Podle posledních studií provedených ve Spojených Státech a Švédsku jsou ženy své chutě, respektive preference v době těhotenství schopny předávat jako informaci nenarozeným dětem.

V reálu to vypadá podle obsahu textu celé vydané zprávy tak, že dítě, mimoděk přejímá nejčastěji preferovaná jídla a chutě matky do své paměti a později preferuje totéž.

Čili  když nutíte svému miminku prs, či láhev s feminarem a ono pláče, může to být způsobeno tím, že má právě intenzívní chuť spíš na slanečka.

Asi to funguje

Mám kamarádku, která v těhotenství, propadala přímo neovladatelné potřebě vyjídat květináče.

Nešla ale po fuchsiích, nýbrž rovnou po hlíně. Milovala tu z květináčů a pak tu z lesa. A teď to přijde…její malá Eliška se futrovala jako maličká přesně stejným produktem. Kamarádka dokonce musela velké pokojové květiny opatřit pletivem.

Pamatuji se, jak jsem svou mladší dceru nazvala prasátkem, když si namazala chleba marmeládou, na to nakladla plátkový sýr a listy salátu. Asi za to nemohla ona, ale já.

Prostě, je to o tom, že dítě bříšku, je schopné vnímat nejen naši náladu, pamatovat si náš hlas, hudbu, kterou posloucháme, písničky, které si zpíváme, ale bude do jisté míry později preferovat i jídla, která často v těhotenství jíme.

Jen mě tak napadá, že zářným příkladem, že to asi funguje, jsou Němci.

Jejich kombinace, které jsou schopni prohnat s chutí zažívacím traktem, namnoze působí dojmem, že jsou v Německu gravidní úplně všichni! 

Michaela

[sexy_author_bio]