Vypadá to jako náramná taškařice, když se díváme na problematiku této nemoci, zpracovanou autory filmových komedií. Ve skutečnosti to ale takový humor není. Málokdo z nás si umí představit, že by se například během nakupování v supermarketu najednou skácel mezi marmelády a půl hodinky se zde nedobrovolně povaloval…

Má hodně různých podob a nuancí, v zásadě je to ale onemocnění skutečně vážné.

Prvotním znakem je často celková slabost, podlomení nohou a pád, někdy bez poruchy vědomí, jindy včetně. To když je Kataplexie součástí narkolepsie, což se stává často.

A co mě přivedlo právě k tomuto dnešnímu tématu a článku?

Ano, je to zkušenost.

Naštěstí ne vlastní, i když po třetí hodině ranní, když ještě někdy pracuji, padám následně do postele jako klasický narkoleptik a kataplexik.

Zažila jsem ovšem průběh jednoho ze záchvatů tohoto neurologického onemocnění na vlastní oči a není to nic příjemného.

Kdyby s paní nepřišla její kamarádka, která mě upozornila dopředu, ještě po telefonu, než dorazily, měla bych mnohem větší šok.

Vypadá to, jako když vám takový člověk, prostě před očima náhle umřel!

Všechno, co měla v ruce, jí vypadlo a ona se sesunula jako by byla hadrová.

Ještě se hlavou uhodila o stůl, čemuž její kamarádka nestihla zabránit. Jakkoli jsem byla upozorněna dopředu, že paní trpí nemocí, při které vypadá, jakoby usnula, ale nespí, přesto jsem se lekla.

Spouštěčem záchvatu je emoce a paní se to přihodilo, když se smála.

Člověk se skoro stydí, že řekl něco vtipného. Stejně dobře se to ale může stát, při jakékoli jiné větší emoci. V případě této paní i tehdy, když jí třeba hodně chutná jídlo.

Jakkoli je to ve filmu úsměvné, v reálném životě to skutečně není k popukání.

První záchvat jsem měla v patnácti letech, a moc si toho nepamatuji. Víte, časem se člověk naučí žít se vším, ale v osmnácti jsem se ještě chtěla zabít. Medikace záchvaty zmírní, ale neléčí. Nejhorší je zvyknout si na to, že člověk není schopen při záchvatu mluvit a zavolat pomoc, protože třeba u mě se stane, že mi na chvíli ochrnou i mimické svaly. Trvá to dlouho, než přestanete mít strach.

Jako dítě jsem byla jenom uzavřenější a málomluvná a často jsem spala. Vlastně na mě do prvního záchvatu nic nebylo, jenom jsem působila, a také mi to často říkali, že jsem líná.

Poměrně dlouho jsem se zbavovala pocitů úzkosti, osamocení a nepochopení. Nemohu říci, že bych se toho úplně zbavila, ale mám asi víc štěstí, než jiní, že mám alespoň přátele, a že jsem částečně našla pochopení. Ono, totiž bez doprovodu, nemohu vůbec nikam jít.

 Moc bych si přála i přítele, člověka, který by mě měl rád. No a kterému by nevadilo, že mu někdy u večeře, neřku-li u jiných činností takhle na chvíli odpadnu.

Vypadá to, že spím, ale já nespím.

Všechno vím, co se děje, slyším a podobně, jenom se nemohu hýbat ani mluvit, vypráví s úsměvem.

Alexu jsem poznala v lázních ve Velkých Losinách, kde jsem před třemi lety byla zase s mým problémem a to je prodělaná meningoencefalitida.

Hodnější a dobrotivější bytost jsem nepoznala.

Asi jsme si byly nějak souzeny a upřímně mi její výpadky už nejen nevadí, ale člověk si tak zvykne, že je to vlastně rutina.

Většinou to na ní i poznám, protože chvíli před tím má takový zaseknutý výraz. Já se připravím a pak Alexu chytím. Nato jí v klidu buďto položím, nebo udržím a chvíli počkám.

Probere se prakticky do úplného procitnutí a někdy je schopna pokračovat v tom co začala, sděluje její kamarádka Eva.

Na to jí Alexa doplnila, že ale nesmí mít zrovna v ruce zmrzlinu a nesmí být horko, jako loni na Vinohradech.

Obě se zasmály.

A já se na ně na obě dívala s hlubokým obdivem, vnitřním uspokojením a s jakousi úctou.

Na Alexu proto, že v zásadě poměrně s grácií i optimismem nosí takový celoživotní kříž.

Mimochodem, je to hezká, drobná tmavovláska velkýma hnědýma očima, která nemůže mít o moc víc kilo než já.

A na paní Evu jako na člověka, ke kterému jsem pojala až svatou úctu, nebo nějaký druh vděku za druhého…vlastně ty pocity neumím moc popsat.

Ona je naopak pořádný kus ženy, když říkala, že Alexu občas i udrží, celkem to umím pochopit.

Myslím, že by byla schopna ji vzít náruče a jako neuvěřitelně dobrý přítel, ji prostě odnést, kam by bylo potřeba.

Vlastně je to takový Anděl strážný.

A na tom trvám, i když se Eva tomuhle mému označení zasmála.

Na rozdíl od Alexy, která s vážnou tváří souhlasila.

Přesnou příčinu této nemoci dosud lékaři pořádně neznají.

Kataplexie se většinou objeví bez jakéhokoliv důvodu.

Dočetla jsem se, že by viníkem mohl být genetický faktor, označovaný jako HLA komplex, který se vyskytuje kdesi na šestém chromozomu.

Ten ale představuje jen dispozici k tomuto onemocnění, které se nemusí objevit.

V některých případech může nemoc vzniknout i následkem mechanického poranění mozku, vzniku nádoru, vlivem zánětu a podobně.

Jak Alexa k nemoci přišla, neví.

Lékaři nejsou schopni kataplexii ani narkolepsii zcela vyléčit, ale je v jejich možnostech ji zmírnit většinou různými psychostimulanty a také antidepresivy.

Alexa nikdy nemůže vlastnit řidičský průkaz.

Při záchvatu, pokud by byla sama, se může zranit.

Její šance najít partnera jsou pochopitelně omezeny.

Je v plném invalidního důchodu.

Přesto si myslím, že ve svých 31 letech i přes tento handicap, díky tomu, že je moc hezká a nesmírně milá, rozhodně umí upoutat.

„No, prostě by se můj případný muž musel smířit s hodně věcmi. Například, že bych mu mohla připravovat jen studenou kuchyni. Protože vymáchat si obličej v salátu, je trochu něco jiného, než ve vařící vodě na knedlíky“, umívá se Alexa.

A já bych jí, i podobně postiženým lidem ráda popřála hodně síly, optimismu a hlavně takové báječné přátele, Anděly, jakého má Alexa v osobě paní Evy.

Příjemný den všem!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]