Vzpomenete si, kdy jste naposledy plakali? A proč?
Pláč nás provází od miminka. Pláčeme smutkem, smíchem, vztekem, bezmocí, vyčerpáním, dojetím nebo steskem. Pláč skrýváme, stydíme se za něj. Pláč u jiných nás dojímá, nutí k soucitu a lítosti. Pláč je součástí našeho života stejně jako smích a má k němu dokonce blíž, než si myslíme.

V našem mozku sídlí tahle dvě centra jak pavlačové drbny hned vedle sebe. A jsou jedna ruka. Pardon. Jedna slza. Díky tomu můžeme plakat štěstím.

Plačte rádi. Pláč nás chrání. Pláč je naše brnění.

Pláč je pro nás to, co záchranná brzda pro rozjetý vlak.

Neroníme slzy jen proto, že jsme smutní. Pláčeme, když je na nás toho prostě moc. Toho dobrého i toho zlého. Zkrátka se protrhne hráz. Náš organismus udržuje touto reakcí psychické i fyzické zdraví v rovnováze.

Se slzami odchází z našeho těla hněv a sůl. A nejen to. Odchází i mnoho jiných látek, které se uvolňují právě při stresu. Vyplakáváme stresové hormony, které by se jinak dostaly do krevního řečiště a hnětly nás jak těsto na vánočku.

To však neplatí, pokud si popláčeme nad cibulí do guláše.

To se jen sliznice oka snaží zbavit palčivých silic, které dráždí oko. Očišťující funkci má jen pláč vyvolaný silným hnutím mysli. Takže pokud necítíte hlubokou soustrast nad rozkrájenou cibulí a nad jejím zmařeným mladým životem, neléčíte se, ale pouze solíte kuchyňské prkénko.

Od té doby, co mi těhotenství udělalo z krevního řečiště Hu Hu koktejl hormonů, pláču často.

Umím oplakat večerníček, vánoční besídku i kávou politou klávesnici. Ačkoliv už od mého posledního těhotenství uplynula drahná doba, dojímám se tak nějak beze změny. Ale za to může asi ta nepřetržitá přítomnost malých dětských tlapiček. Ty hnětou můj vztek, když jsou obtištěny čokoládově na lednici a přiživují i dojetí, když se obtočí kole krku a dožadují se oběttí.

Pláčem může vyvrcholit krátký afekt či dlouhodobá nepohoda a napětí.

Důležité je, se za něj nestydět a nebránit se mu. Jednou za čas si prostě potřebujeme poplakat stejně jako poklevetit s kamarádkami. Pokud si pláč zakážeme, hledá naše podvědomí jinou cestu, jak uvolnit stres.

Potom bouchají dveře, tříští se broušené vázy nebo křičíme. Uznejte, že je lepší posmrkat krabičku kapesníků, než ublížit někomu blízkému.

Zlí jazykové tvrdí, že ženy mají dvě velké zbraně: líčení a pláč.

Naštěstí nemohou použít obojí současně. Ano, je to zbraň, ale také aspekt společenského významu.

Pláč přizpůsobujeme našem tradicím a společenským zvykům.

Ty naše velí ženám občas zaslzet a vymlouvat se na mušku padlou do oka.

U mužů je pláč projevem slabosti a zbabělosti.

Asi už nikdo nezjistí, proč jsme mužům takhle zkomplikovali život. Snad aby se slzami nevyplavili i svou bojovnost a agresivitu při obraně území stávajícího či dobývání nového.

Vlastně jsme ho jako společnost zkomplikovali i ženám.

Konvence říkají, že smích je fajn a pláč projevem nezvládnuté situace. Naposledy jsem plakala na úředním jednání ohledně třídní důtky mé dcery v ředitelně školy. Ano, nezvládla jsem situaci. Na druhou stranu může být ředitel rád, že jsem emoční vypětí ventilovala slzami a nikoliv zaražením kružítka mezi jeho lopatky.

Pláč je v mnoha koutech světa součástí náboženských obřadů a lidových tradic.

Ale vraťme se k tomu našemu obyčejnému pláči nad našimi drobnými či velkými starostmi pro naše radosti i ratolesti. S pláčem jsme přišli na svět a celý život k němu hledáme cestu. Přitom kdybychom se ho naučili vítat stejně jako smích, byl by náš život o malinko snesitelnější.

Pláčeme nejenom, abychom vyplavili ze svého těla hněv a žal, pláčeme, aby nás někdo otulil, pohladil, abychom dali najevo, že jsme zranitelní a chceme, aby na to byl brán zřetel.

Abychom přilákali blízkého, jeho tělesné teplo, pohlazení jeho dlaní a pomoc.

Reakcí na blízkost druhého je, že naše tělo zaplaví endorfiny-hormony štěstí. A tak slzy léčí na dvou liniích.

Každý lék se dá předávkovat.

Jedno úsloví radí, abychom vyměnili ve svém životě lidi, kteří nás pravidelně přivádějí k pláči za ty, kteří nás dovedou rozesmát.

Tak to má být.

Ať pláčeme pro cokoliv a kohokoliv, je hezké, že jednou slzy dojdou, oči oschnou a život nám dovolí se zase usmívat.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]