Avízovala jsem, že se k tomuto tématu, nebo spíš informaci vrátím. Teď tak činím. Přijde mi totiž nesmírně objevná, až vlastně zásadní s ohledem na povědomí o nás samotných. A také proto, že nám tenhle fakt dává tušit, že toho o lidském životě, těle a možnostech mnohem více nevíme, než víme. Nebo naopak víme úplně všechno…

Lidská paměť není jen otázkou mozku.

Vědci jsou totiž díky složitým výzkumům dnes přesvědčeni, že paměť se ve skutečnosti ukládá po celém našem těle. Je v každé naší buňce.

Zázrak se jmenuje DNA.

Každý člověk dostává při svém „vzniku“ do výbavičky od každého z rodičů 23 chromozomů, které budou v počtu 46 spolu bydlet v buněčném jádru.

To stejné se stalo našim maminkám, tatínkům, jejich maminkám a jejich tatínkům a tak dále a tak dále po celá pokolení, po celou existenci člověka.

To stejné, ale provozují i jiné organizmy. Lišíme se navzájem pouze možnostmi, pouze množstvím a pouze druhem předaných informací.

Genetických informací.

A jsou to informace zásadní, je to genetická paměť a to nejen jaksi po linii, jakou známe, tedy stran dispozic, imunity, barvy vlasů, očí, kůže…

Jde o informace podstatně obsáhlejší.

Jsou to vzpomínky, chcete-li, zkušenosti, je to paměť, je to vyprávění, je to, jako když vám maminka sděluje, že kamna pálí, voda je mokrá, zima studená…

Jednoduše od narození některé věci víme, aniž by nám je někdo řekl, aniž by nás někdo informoval.

Jsou to hlavně věci, související s přežitím, ale věda je v téhle otázce na začátku, takže je dost možné, že časem dojdeme i ke zcela jiným informacím, které s sebou chromozomy jako taková databanka rad a poznatků od předků, přinesly.

Když malé, narozené miminko uslyší syčení hada, jeho tepová frekvence se zvýší a protože testovaná miminka byla také napojena na EEG, bylo ihned evidentní, že se polekala.

Stejně reagovala na zvuk valící se vody, kamenů a podobně a to i přesto, že intenzita zvuku byla malá.

Šlo tedy o druh zvuku, nikoli jeho sílu, na co reagovali novorozenci s obavou.

Když pak vědci pustili stejným drobečkům tlukot srdce neznámého člověka, reagovala nervozně, i když ne vylekaně, ale když to byl tlukot srdce jejich maminky, miminka se do jednoho uklidnila.

To tedy znamená, že had a jiné rizikové faktory je pro miminko na rovině podvědomí nebezpečný, aniž by tím doposud někdy bylo ohroženo.

A že miminko bezpečně pozná tepovou frekvenci a dokonce patrně i intonaci zvuku srdce své matky. Tedy zná i zvuk bezpečí.

Znamená to, že máme spolu s rodiči, jejich rodiči a zase jejich rodiči a tak dále, kam až buněčná paměť spolusouvisejících DNA sahá, předávané vzpomínky.

Vzpomínky, které nejsou naše a přece ano. Buněčné vzpomínky.

A teď z dovolením půjdu ještě kousek dál, k tomu, co mě napadá…

Že totiž tím pádem známe někde uvnitř sebe všichni všechno, protože je to otázka našich kolektivních vzpomínek na všechno, co se tady na Zemi a možná, kdo ví, i jinde, odehrálo.

Napadá mě, jak nesmírně trefné a pokrokové je v kontextu s „přinesenou“ pamětí, prastaré  budhistické moudro, které říká:

VŠICHNI JSME PRSTY JEDNÉ RUKY.

Tedy ruky, která za staletí a tisíciletí uchopila již mnohé.

A my si to někde ve svých tělech všechno, všecičko pamatujeme.

Občas si i vzpomeneme ve chvíli, kdy máme zcela neurčitý, ale velice silný pocit, například obavu v souvislosti s něčím, co jsme ještě neprožili.

Ale prarodiče našich prarodičů patrně ano.

Není to fascinující?

Nosíme v sobě historii planety možná vesmíru. Každý z nás …a tedy i naše děti, jejich děti…

Celou složitost vesmíru, života a existence lze tak de facto schovat do jedné jediné buňky.

A uchovat ji tam.

Tohle je o věčnosti.

Michaela Kudláková

[sexy_author_bio]