Nedávno jsem zase nevěděla co sežrat, abych po tom zhubla. Přeci jen je plavková sezóna v plném proudu a nudistickou pláž mám daleko, takže se musím čas od času nasoukat do toho titěrného oblečku jménem plavky.  Vždycky před nákupem se ujišťuji, že obsahují dostatek elastanu. Nikdy to není dost. 

Po takovém dalším pokusu vypadat v nich jako ta paní v katalogu, jsem se opět vydala do knihkupectví pro moudrou radu. Už mne napadlo, že bych mohla hubnout tím, že budu přerovnávat knihy, které kdy o hubnutí vyšly. Možná bych měla bicepsy jak Arnold.

A možná by mě ta hromada literatury zavalila a umřela bych ne proto, že by mne nikdo nedokázal najít, ale protože by mne třeba nikdo pro mé rozměry nehledal. Nicméně jsem v hromadě objevila knihu Jíst, nejíst, jíst. Tedy metoda hubnutí pomocí krátkodobých, zato častých půstů.

Přiznejme si, že autor je nebetyčný idiot a kulturista.

Jeho kniha se sice stala bestsellerem, ale v USA, kde je bestsellerem kde co, protože tam je hodně lidí, mají levné knihy a dost peněz na to si koupit kdejakou bejkárnu. Zatímco já, musím zvážit, zda zakoupím knihu nebo uvařím na neděli. Takže jsem zvolila metodu ekonomicky nejefektivnější a koupila ji v poškozeném stavu se slevou.

Po přečtení a pochopení stěžejní myšlenky jsem nabyla přesvědčení, že ono mírné poškození muselo být způsobeno okusem nějakého hladovějícího editora či nakladatele. Dvakrát do týdne držet celodenní půst sice zamává s kily ale i s chutí do života. Zvlášť, když je venku léto v plném proudu a na zahradě se na mne chechtá červený rybíz, macaté sladké angrešty, poslední jahody, maliny. I kdybyste chtěli o hladu meditovat, už během prvního hlubokého nádechu vás praští přes nos vůně grilovaného masa z nějaké zahrádky.

A od toho je k točenému pivu už jen jeden logický krůček.

Ale nezavrhujme nic, co jsme nevyzkoušeli. Přeci jen autor onoho pamfletu vypadá atletičtěji než matka třech dětí s nezvladatelnou chutí na vše dobré a poctivé, co běhá a roste na téhle planetě.

Faktem je, že s půsty mám zkušenost.

Když jsem je držela jednou za měsíc, výsledky se dostavovaly a cítila jsem se skutečně dobře. Ale dvakrát týdně? To bych mohla ze špajzy udělat šatnu a nevařit už vůbec. Navíc začaly růst houby. A ty je potřeba spotřebovat za čerstva. Nikdy nevíte, kdy najdete, a pak je nutno zachránit nález smaženicí, omeletkou nebo letní bramboračkou. Celý den běhat po lese a pak koukat, jak žere někdo jiný to, na co se rok těšíte?

Autor knihy zřejmě ví všechno o metabolismu, ale houby o poctivé kuchyni.

Fakt je, že jednou týdně to zase takový zápřah není, Člověk alespoň nemusí přemýšlet, co sežrat, aby zhubnul a jestli mu to stálo za to jíst druhý chlebíček, když chutnal stejně jako ten první. A jestli si může dát dva knedlíky v půl šesté, když snídal v sedm.

Alespoň jeden den tak odpočívám, nevařím, nepřemýšlím, nejím.

Ale energie mám na rozdávání. Jen se v tomhle životě už asi nevrhnu na kondiční kulturistiku jako autor té knížky. Nehodlám v období hladu dělat ani angličáky, ani sedy-lehy a podobné zhůvěřilosti.

Třeba bude čím se chlubit a pochlubím se i Popelkám.

A nebo přijde podzim, vytáhnu tlusté svetry, dlouhé kabáty a plavečky založím na dno skříně. Možná je rovnou vyhodím, protože do příští sezóny už určitě zhubnu a pak by na mně přeci nemožně plandaly.

Koneckonců říkám si to každý rok, tak to jednou musí vyjít.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]