Asi není člověka, kterému by se tohle někdy nestalo. Někam jdete, něco děláte, někdo promluví a vy nějak zareagujete. V ten moment máte pocit, že tohle už se jednou stalo … mnozí dokonce desetinu vteřiny dopředu vědí, co se stane v následném okamžiku … Známe to jako „déjà-vu“, (deža ví). 

Roku 1876 přišel s tímto termínem, který se dobře zavedl francouzský psycholog Émile Bourac v knize L’Avenir des Sciences Psychiques (Budoucnost psychologických věd).

Přeložit bychom to mohli jako „pocit již viděného“ a o tom to také je.

Jenom nikdo pořádně neví, kde se to vlastně v nás pokaždé vezme.

O vysvětlení se snaží vědci všech oborů snad vyjma metalurgie, ezoterici, fyzici a další.

I každý jednoitlivý laik se nad tím už zamyslel a pokusil se to někam zařadit.

Někdo si myslí, že se mu to zdálo a teď se to splnilo, jiný, že se dříve stalo něco podobného, další hovoří o minulých životech a vědci se pochopitelně hrabou v mozkových závitech…

Tak třeba bychom mohli trpět „mentální diplopíí“.

Hemisféry našeho mozku zaznamenávají informace nezávisle na sobě. Iluzi jednotnosti vyvolává pouze neustálá komunikace mezi nimi. Pokud však dojde byť jen ke krátkému zpoždění přenosu z pravé hemisféry do levé (pozn.aut. té dominantní), obdrží levá strana informaci dvakrát. Jedná se o druh mentální diplopie, doslova „dvojité vidění“…

Zdroj : Robert M. Youngson – O šílenství, podivínství a genialitě.

Vědecká pojednání na tohle téma střídají názory naprosto iracionální.

Osobně myslím, že je fajn, když člověk prostuduje dostupné informace, přidá vlastní pocit a intuici, a pak se pokusí udělat si konečný obrázek sám.

Když zaujme vlastní postoj.

Alespoň co se týká oblastí, které neznají jednoznačné vysvětlení. Není dobře odmítat žádný názor, ani když je jiný.

Osobně se nestavím se proti vědě, ale nemyslím si, že déjà-vu je jakýsi druh záchvatu či nedorozumění hemisfér.

Také si nemyslím, že se jedná o nedávný sen a minulé životy mě rovněž v tomhle případě neoslovily.

Byť patřím k těm, kteří jsou o nesmrtelnosti lidského vědomí a oddělitelnosti „duše“ od těla přesvědčeni.

Nabízím vám mou možnost k promyšlení (chraň Bůh – nevnucuji)

Věřím totiž, že to, co žijeme, je jedna z alternativ nekonečného množství možností, které formujeme, a není nikde nikým dopředu určena.

Lze ji samozřejmě neustále ovlivňovat tím, co děláme a co říkáme.

Pohybujeme se v možných alternativách toho, co se může stát, a jednu z nich tvoříme ve chvíli, kdy cokoli uděláme.

Proto přemýšlíme dopředu, protože ji odhadujeme.

Déjà-vu …Onen mžik, kdy má člověk pocit, že už tohle prožil, je jakýmsi prolnutím či spontánním nahlédnutím do budoucnosti ve chvíli, kdy nastává.

Čas není statická veličina a všelijak se kroutí a protahuje. Není jeden jediný, je jich víc.

A umí se prolínat.

Čas je každým z nás vnímán subjektivně a jeho podoba se mění uvnitř nás.

Lidské vědomí je schopno věcí, které lze někdy jen stěží pochopit. A pohled do budoucnosti ve chvíli, kdy se zformovala, bude asi to jednodušší z našich schopností.

Také jsem přesvědčena, že to, co dokážeme udělat náhodně, je možné provést zcela cíleně.

Jen to chce pustit na chvíli z hlavy model „CO NEOBSÁHNU PĚTI SMYSLY, TO NEEXISTUJE“ a připustit, že hranice jsou jenom tam, kam si je postavíme sami.

Až budete mít zase jednou například sekundový pocit, že vám zazvoní telefon, obraťte se v ten moment!

Nečekejte, až se to stane, vždyť už to víte!

Reagujte na to.

Nestane se nic hrozného.

Jenom v té chvíli vědomě zareagujete na vlastní schopnost přečíst budoucnost, což umíme všichni.

Využijete schopnosti, která je darem.

A cíleně, což obrovský krok kupředu. 

Deja vu tedy pro mě není nic jiného, než moment, kdy naše vědomí přečetlo budoucnost a ten vjem si už pamatuje.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]