O uplynulém víkendu se v zahradách Pražského hradu konal další ročník Prague Food Festivalu. Představilo se na něm několik desítek vyhlášených českých restaurací (nebudu nikomu mazat med kolem pusy – prostě těch nejdražších pražských) se svými tří- až čtyřchodovými degustačními menu.

A tak jsme kopli s mužem do vrtule a vyrazili směr Stověžatá.

Příjemných slunečných třiadvacet stupňů přímo vybízelo k výletu tohoto ražení, proto jsme si raději s předstihem podle internetových stránek trochu předpřipravili své chuťové buňky na neděli. Tam se totiž dala všechna menu pohodlně nalézt, a člověk si mohl v klidu domova rozhodnout, jestli ochutná foie gras, telecí ossobuco, domací rybí bouillabaisse nebo prostě něco, čemu normálně rozumí, jako třeba kančí guláš s knedlikem.

Měla jsem trochu strach, aby v neděli v 16 hodin, na kdy jsme měli objednané vstupenky, ještě vůbec bylo co degustovat a polovina festivalu pomalu nebalila svá fidlátka, jak to bývá v naší kotlině zvykem, ale ničeho takového nebylo třeba se obávat.

Všeho bylo dostatek.

V ceně vstupenky byla konzumace za deset takzvaných grandů, přičemž jedno celé menu u jedné restaurace vyšlo právě na oněch deset grandů.

Každý chod pak na dva až šest, asi dle složitosti přípravy a exkluzivity pokrmu.

Další grandy jsme mohli dle libovůle dokupovat.

Pivo i víno teklo proudem, čistí a oholení kuchaři ve sněhobílých rondonech dávali tušit, že česká gastronomie přeci jen ještě není na pokraji zhroucení. Že se tu najdou nadšenci, kteří ji pomáhají zresuscitovat a zkouší vrátit na prvorepublikovou úroveň.

A že to není jen o guláši s pěti, tláče s cibulí a smažáku a hranolkách.

Všude to krásně vonělo a všichni byli ochotní a úslužní, protože asi pochopili, že ne každý zákazník je dobytek bez vlastního názoru, co sežere všechno v lecjaké kvalitě jen proto, aby mu číšník za rohem neplivl pomstychtivě do talíře.

Ochutnali jsme dušenou jehněčí kýtu, mrkvové pyré s bylinkami a omáčkou Villageois (to je taková hnědá dobrá omáčka), burgundské hovězí ragú na červeném víně s karotkou, žampiony a hedvábnou bramborovou kaší nebo božský švestkový koláč s drobenkou, mákem a tvarohem a domácí rumovorozinkovou zmrzlinou.

Já jsem si navíc nenechala ujít sushi z nabídky Buddha-Baru, kterému jsem před nedávnem úplně propadla.

Se sushi mám totiž takovou zkušenost, že si ho buď napoprvé zamilujete, nebo už ho nikdy nevložíte do úst.

Tenhle stánek navíc u mě bodoval na všech frontách, protože maso na ohni rožnil sám pan majitel.

Né tedy, že by jinde né, o vyhlášené šéfkuchaře nebyla nouze, ale co bylo hlavní – tento stánek měl bezkonkurenční hudební produkci.

Dýdžej tomu asi opravdu rozuměl, protože vypadal hrozně seriózně a soustředěně a mixoval opravdu skvěle.

Na závěr jsme se zastavili u Italů.

Ti ztropili největší tyjátr.

Samozřejmě nehlučnější, nejukřičenější, ale vysmátí, veselí a srdeční.  Zrovna probíhala show pro návštěvníky, při které Antonio, který už to dělá celých třicet let, vyráběl pravou nefalšovanou mozzarellu z buvolího mléka.

Byla excelentní.

obrázek kliknutím zvětšíte

Byli jsme nadšení a spokojení.

Jen mě při čtení aktuálních zpráv z festivalu, které se průběžně objevovaly na internetu a evidentně pocházely z jediného zdroje, zamrzelo, že se omezují jen na zmínku o techno-emocionálním degustačním menu restaurace

Mandarin Oriental Hotel a novince letošního festivalu – ochutnávce hmyzu (v nabídce byl například červí wok nebo cvrček na másle-byl to spíš tedy cvrk než cvrček). 

Tento obrázek kliknutím zvětšíte

Vždyť tam bylo tolik vůní, barev, dobrot, chutí, a nebylo by fér je alespoň slovem nezmínit!

V tom dobrém světle slova smyslu jsme potrápili naše smysly, a až našetříme, těšíme se na další ročník 

Krásný den přeje

Stará Blažková

Super článek, máme tady z Tebe všichni hlad!

Redakce

[sexy_author_bio]