Na našeho nového externího redaktora Vaška ale titulek, který vybral, rozhodně neplatí. Ten splnil, co slíbil a i přes arktické počasí pilně dokumentoval dění v centru Prahy. Věříme, že se vám jeho premiérové postřehy pro Popelky, budou líbit:

17. listopadu 1989 jsem ještě ani nebyl na světě. Z toho, co mi říkali ve škole, vím, že se ze dne na den, z měsíce na měsíc z roku na rok, změnilo úplně všechno. 

Totalitní režim vystřídala demokracie, cenzuru svoboda a šedý svět rozkvetl barvami.

A tak jsem zatím 17. listopad doposud vnímal – jako datum změny, díky které mám dnes mnohem více možností. Jako snad každý, kdo revoluci oděnou do sametu nezažil osobně, ale komu se díky ní otevřel svět.

Když si studenti 17. listopadu 1989 připomínali své Hitlerem zlikvidované univerzitní kolegy z pochmurného roku 1939, chtěli upozornit na to, že s československou společností není něco v pořádku, a že je třeba všechno změnit od základů. Už nechtěli žít v totalitě.

Chtěli žít ve svobodné společnosti.

Procházím se 17. listopadu 2011 ulicemi Prahy a zjišťuji, že se letos naše hlavní město zaplnilo podobně jako před 22 lety skupinami rozmanitých lidí, ale tentokrát se zcela odlišnými idejemi a názory.

Jednou z těchto skupin měli být i Romové, kteří se rozhodli orodovat za své etnikum a uplatnit své politické ambice v čele s Miroslavem Tancošem při demonstračním pochodu.

Ten měl odstartovat ve 13 hodin na Náměstí Republiky.

Tak to alespoň tvrdil romský aktivista Miroslav Tancoš, který má ambice založit novou stranu, a se kterým jsem se včera ráno telefonicky spojil.

„Ano, ano,“ prohlašoval trochu rozespale v 8 hodin ráno.

„Ještě se rozhodujeme, jestli si dáme sraz na Náměstí Republiky nebo někde jinde.“

 Ale moc důvěryhodně to neznělo.

A tak jsem si to už od poledních hodin štrádoval mezi Národní třídou, Václavským náměstím a Náměstím Republiky.

Po Romech a panu Tancošovi však ani stopa.

Společně s desítkou otrávených policistů jsem zahlédl pouze skupinu tmavších spoluobčanů, ze kterých se ale nakonec vyklubali italští turisté.

Kde se stala chyba?

Spletl jsem si snad čas nebo místo?

Od jedné hodiny měl pan Tancoš vypnutý mobilní telefon.

Usoudil jsem tedy, že Romové demonstraci odpískali. Veliká škoda. Na jejich názory jsem byl hodně zvědavý. Z úst nespokojeného pana Tancoše jsme si totiž zatím mohli vyslechnout snad jen trochu nesrozumitelnou kritiku bez návrhů řešení.

Z plánovaného pochodu se tak nakonec stala fraška a vlastně možná ani ta ne. Zase jen velká slova.

Šlo pouze o mohutně nafouknutou mediální bublinu. Možná dostali Romové strach z neonacistů, možná sami ze sebe. Slibovali dvoutisícovou účast a nakonec nedorazil vůbec nikdo.

Proč se tedy nakonec nic neuskutečnilo?

Pan Tancoš měl tak veliký prostor v médiích, že jsem očekával Opravdu hojnou účast v centru naší metropole.Je i možné, že pan Tancoš od akce ustoupil v obavě, že by se proti němu postavili i slušní občané.

Třeba by se mohli zeptat: když chcete něco změnit, proč nezačnete u sebe?

A tak jsem si procházku centrem hlavního města „zpříjemnil“ několika dostaveníčky.

Nejprve jsem na Národní třídě zastihl formující se holé lebky z dělnické strany. Na místě bylo několik policejních vozů a muži zákona se činili. Pár pokřikujících „skinů“ legitimovali a šacovali o sto šest.

O chvíli později se už z megafonu začal ozývat kritický hlas jejich vůdce Tomáše Vandase.

Upřímně, jeho slova zněla podobně jako prohlášení pana Tancoše. Mnoho kritiky a žádná řešení. Tak, jak to u extrémních názorů bývá.

A pak jsem se zastavil u památníčku 17. listopadu.

Ten je také na Národní třídě, naštěstí hodně daleko od skandujících neonacistů.

I tady se po Romech slehla zem.

A to jsem si pečlivě připravil otázky:

Chcete něco změnit?

Řekněte jakým způsobem?

Jaké kroky přesně chcete podniknout?

Co se vám nelíbí, a co by vás mohlo motivovat k práci?

Viděl jsem ale i moho jiných příjemnějších akcí

U pomníku, který připomíná statečnost studentů z roku 1939, už stálo mnoho lidí, kteří zde s úctou pokládali zapálené svíčky.

Dopoledne tu byli vrcholní politici: prezident Václav Klaus, premiér Petr Nečas, předseda ČSSD Bohuslav Sobotka.

Ale pak začali přicházet také pamětníci dramatických událostí.

Jedním z nich byl i bývalý ministr vnitra František Bublan, signatář Charty 77, evangelický farář a jeden z vrcholných představitelů československého disentu.

Jeho vzpomínky na 22 let staré události byly trochu nostalgické:

„No, vzpomínám na listopad 1989 trochu emotivně, nostalgicky. Dnes, s odstupem člověk hodnotí, jaká změna se kdysi stala a co se vlastně tenkrát odehrálo a následně i nepovedlo. A na rovinu, ono se toho nepovedlo trochu víc.“

A tak mě napadlo, co by exministr Bublan odpověděl na námitku, jestli 17. listopad lidé dnes spíše nezneužívají ke svým politickým aktivitám. Myslel jsem tím neonacisty, Romy…

„Chodím sem každý rok a pozoruji, že čím víc se naše společnost rozděluje, tím víc se odehrává demonstrací. Neukazuje to jen na barevnost dnešní společnosti. Ukazuje to i na skutečnost, jak moc je naše společnost roztříštěná.“, poznamenal, exministr.

Ano, je roztříštěná. A dokázal to i letošní 17. listopad.

Vašek

[sexy_author_bio]

Formát Vaškovy osobní vizitky se teprve vyrábí, ale údaje již dodal, tak jsme mu připravili vizitku provizorní.

Tímto mezi námi vítáme mladého muže, studenta HTF UK – obor judaismus a filozofie a věříme, že mu bude s námi hezky a vám také.