Views: 499
Včera jsem s kamarádkou shlédla v kině film Nabarvené ptáče. Lidé prý odchází ze sálu tak jsme byly zvědavé. Teď už chápu. Asi budu tvrdá, ale řeknu to, jak to viděly moje pětadvacetileté oči. Nic a hnus. Hned na začátku filmu bylo nekonečně dlouho hrobové ticho, což jsme vzhledem k výbavě z McDonald’s fakt neuvítaly. No a pak už jsem nevěděla jestli mám zvracet nebo raději spát. Ano rozumím, že se všechno to souložení s dětmi a zvířaty doopravdy v té době dělo, ale ta příšerná nuda, co to celé doprovázela, byla vážně frustrující.
Uslyšíte za celý film asi 10 vět, z nichž polovina je oslovení kurvo a děvko a kurvo a děvko a pomalu pořád to samé dokola.
Většinu filmu ale herci jenom drží pusu, zírají a občas utýrají nějaký zvířátko nebo osouloží šlapku lahví od rumu.
Co scéna to humus.
Film bych možná hodnotila nějak lidsky, kdyby si režisér dal tu práci a obohatil ho o něco…cokoli, třeba o pár slov navíc. Lidi ze sálu odcházeli možná proto, že si prdli a všichni to samozřejmě v tom hrobovém tichu slyšeli.
Lituji 250 Kč za lístek a že jsem radši nešla na psí kusy.
Uvažovala jsem, kdo může tento film označit kladně. To snad musí být sadista, zoofil, pedofil … nevím.
Nic jiného, než odporné scény neuvidíte.
Pokud mi to něco dalo, vedle toho, že mi to vzalo, tak to, že doba 2. sv války byla hnusná a divná a nechutná víc, než si kdo myslí, a že to spis odpovídá době kamenné.
Připadá mi, jako by měli všichni lidi tehdy IQ 3.
Ne.. pozitivní tam není nic, ani to, když hlavní dětský hrdina konečně najde otce. Protože zase jenom s odpuštěním mlčí a čumí.
Prostě nic.
Pochopila bych, kdyby mě ten film znechutil, ale on mě i znudil. Asi nejsem typ, co najde umění jen v tom, že někdo tři hodiny v kuse zírá, mlčí, souloží, zapaluje zvířata, umírá, nebo už je mrtvej.
Alice
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
No nazdar. Mě to vyžívání si ve válce nepřijde taky moc normální. Jako dobrý vědět, čeho lidi byly schopný, ale co se týče války, tak nejsilněji a nejrozumněji mne zasáhl dokument Návrat do Osvětimy, kde se paní vracela na místo, kde strávila dětství – a na závěr řekla, že nejvíc se bojí toho, jak snadné je, aby se dějiny opakovaly…
Nabarvené ptáče – nevím. Neviděla jsem, z důvodů, které Alice píše, asi vidět nechci. Zbytečná …filie všeho druhu.
Dám kdejaký horor… ale asi v tom nesmí být příchuť toho, že toho lidé jsou fakt schopni i jinak než jen ve fantazii.
A já se poblila i u Habrmannova mlýna.
Takže ne e.