Včera jsme měly s dcerkou krásnou slunečnou neděli v Karlových Varech. Vycházka kolem Puppu směrem k Císařským lázním, kde jsme byly na výstavě. Obě jsme měly hodobožové oblečky, kabelčičky, klapací boty, prostě dámy na špacíru v nádherném prostředí u Goethovy stezky.

Vyprávěla jsem dceři patřičně hrdě o lásce J.W.Goetha k Varům a mému milovanému Lokti, odkud pocházím.

O tom, jak to chodilo v těch Císařských lázních, a kde se koupaly i princezny a králové.

Vedla jsem dcerku po mramorovém obřím schodišti do patra, kde byla výstava. Obdivovaly jsme nádherné staré obrazy a malby na stěnách, lustry, veškerou dochovanou výzdobu této neuvěřitelné nádherné budovy, která je však zdevastovaná, až srdce bolí.

Naštěstí se ale lázním blýská na lepší časy.

V té samé chvíli se poblíž v synagoze konala jakási židovská sešlost.

Kolem nás procházeli Židé v jarmulkách a Kentánče opět dostalo nenápadný výklad. Samozřejmě se ptalo, kde teda mají toho Golema, o kterém jsme tuhle doma četly…

Naše holčičí naučné výlety milujeme obě a samozřejmě hlavně já se dmu láskou k dceři a pýchou, že si moje vyprávění pamatuje a vlastně se s maminkou dovídá spoustu zajímavostí.

Dělá mi neskutečně dobře, že mám doma malou chytrolínku.

Včera odpoledne ale úplně všechno zapomněla.

Asi navždycky.

Cestou domů jsem chtěla zajet ještě do knihkupectví a podívat se, zda nemají zase nějakou novou knihu, kterou dosud nemáme.

Že opět s láskou a očekáváním otevřeme knihu, která voní novotou a láká příběhy.

Měli.

Měli knihu, která nevoní, ale která prdí.

Nahlas prdí.

Čtyřmi druhy prdů.

Knihu jsem vzala z police v obchodě a zírala na obálku :

Alec Bromcie, Kniha o prdění.

Otevřela jsem ji … a… kniha nahlas zaprděla.

Moje dítě zařvalo: No mamiiiiiii !!!

Já se začla chechtat a podala jsem jí knihu, která i jí v ruce zaprděla.

„Maminkoooo, kup mi tu prdící knihu, prosím, prosím, prosím !!“

Kde je J.W.Goethe??!

Kde je mramor a vznešení hosté Císařských lázní?!

Co Židé a Golem ?!  

Hned, jak jsme přijely domů, po svačince jsem nechala dcerku chvíli si prdět s knihou, kterou dokola otevírala a smála se, že ta kniha je „fakt lepší, než můj prdící polštářek„…

Ke kávě jsem si sedla do svého křesílka a začla tu knihu číst.

Za chvíli mi kafe vystydlo a z křesílka jsem spadla smíchy…

Absolutně jsem se odbourala, jako už dlouho ne.

Tekly mi slzy, hýkala jsem smíchy, až se dítě přišlo podívat, co se mi děje. Smálo se mi, že se směju, ptalo se proč se směju.

Nemohla jsem mluvit.

Válela jsem se do slova do písmene smíchy.

Kniha je pojednaná autorem skutečně vědecky.

O prdu je tam prostě všechno.

Jsou tam příběhy, vtipy, ale také zajímavé statistiky a informace a dokonce kompletní horoskop všech znamení zvěrokruhu, jak kdo prdí.

Kniha není v žádném případě vulgární ani hrubá, je vtipná a prostě o prdu.

Malá ukázka – příběh poslaný člověkem samotnému autorovi :

Přišel jsem do farní školy na večerní vyučování a usedl do předposlední lavice dále od dětí, které jsem neznal.

Za mnou seděl ještě jeden žák.

Před náboženským večerem jsem od maminky k večeři dostal klobásu a zelí.

Po hodině, během níž třída pojednávala o Bohu, jsem pocítil strašlivé kroucení ve střevech. Věděl jsem, že když to vypustím, bude to hrozné.

Po pěti minutách pokusu zadržet prd, jsem se strašlivě propotil v tom tichu, protože třída hltala každé slovo vyučujícího. Po chvíli jsem pocítil, že tlak ustal a prd se zdánlivě vrátil do mých útrob. Vydechl jsem konečně úlevou a povolil konečně sevřené půlky.

V momentě, kdy jsem se uvolnil, nahromaděný prd vyšel ven s příšernou rychlostí a celou svou potlačenou silou se rozezněl o dřevěné sedátko pode mnou.

Při odrazu od dřevěného sedátka a ozvěně v betonových stěnách došlo k tak hlasitému a ohlušujícímu zahřmění, že byste mysleli, že do zadní části třídy vešel sám Bůh.

Celá třída přestala diskutovat a otočili se všichni na mne.

Každá tvář nedělní náboženské školy na mne a chlapce za mnou civěla. Na zlomek vteřiny jsem byl v naprostém šoku z toho, co mi stalo.

Děti říkaly: Můj Bože !!, Ježkovy zraky !! A další průpovídky, které vyjadřovaly jejich pochybnosti…

A pak přišlo to božské vnuknutí.

Otočil jsem se na žáka za sebou. Seděl s vykulenýma očima, podíval se v tom tichu na celou třídu a řekl: JÁ TO NEUDĚLAL! 

Zakroutil jsem nad „jeho“ prdem hlavou a otočil se na třídu.

Ne. Žádný z nich mne nepodezříval.

Od té doby jsem zbožným křesťanem.

Michael S.

Takové příběhy jsou v Knize o prdění a já jsem se prostě smála celé odpoledne, směju se i teď při psaní a všem, kteří máte smysl pro humor, ale také se chcete něco zajímavého dovědět, tuto neuvěřitelnou, nahlas prdící knihu, doporučuji.

Vaše Kentánová

[sexy_author_bio]