Příjemné pondělí a s ním i nadcházející týden. Doufejme, že se to dnešní obejde bez řetězové SMS, která mě vyprovodila vstříc tomu minulému. Neumím tak úplně pochopit, co vede člověka k tomu, aby hned v pondělí ráno začal vyhrožovat svým přátelům, že jestli mu jako nepřijde tahle zpráva zpátky, tak budu mít deset let smůlu, pásovej opar, syfilis, celá moje rodina mě zavrhne, přejede autobus, příští prezident bude Okamura a to přesně v tomhle pořadí.

Já nevim, jestli jste si toho všimli, ale začíná trochu přituhovat. Kde jsou doby řetězáků, které na vás sesílali jen hněv boží, teď už i Okamura na hradě.

To je moc prostě.

Já samozřejmě chápu, že není lepšího způsobu jak dát někomu vědět, že ho mám mocinky moc ráda, než když mu pošlu pět kachniček, které to jakoby řeknou za mě, ale odsud posud.

Bohužel mi tento týden, přišli tyto infantilní zprávy rovnou tři. Logicky, protože byl půl roku klid a katastrofy, chodí jak známo ve třech. Což je na druhé straně vlastně docela prima, protože je jasný, že teď bude zase půl roku klid. Především teda proto, že jsem oněm třem, kteří mi mé vlastní parte poslali, neodpověděla a ba dokonce nepřeposlala zpět.

Na jedné straně obdivuju to ohromný riziko, do kterého odesílající vstupuje, když zmíněné kachničky, srdíčka, hvězdičky, ručičky etc. rozesílá. Ten pocit, když se ta zpráva prostě nevrátí. Nepřijde. Nic. Ani smajlík. Ticho.

Nevim no. Oněm třem se omlouvám. Určitě je mam ráda, ale nenechám se prostě vydírat.

Ne! To po mě nemůžete chtít. 

Naštěstí jsem měla tento týden tolik práce, že byly mé myšlenky velmi rychle odvedeny jiným směrem.

Ve čtvrtek dokonce přijely moje báječné tety z Ostravy a to je vždycky záruka kvalitní zábavy a dobře stráveného času. Jsou to tak neuvěřitelně vitální a energický osoby, že je člověku až hanba postěžovat si na únavu. V pátek jsme u táty bujaře zpívali a veselili se až do čtvrté ranní, prohlédli všechny fotky, které jsme našli a vyměnili poznatky, kterých bylo po půlroční odluce zase více než dost.

Sousedé nechť odpočívají v pokoji, protože jsme takovou tou nepříjemnou, uřvanou rodinou. Naše diskuze vypadají v podstatě tak, že všichni mluví najednou a jeden na druhého reaguje tak, jak se to zrovna hodí a k čemu má zrovna co říct, ale protože my máme pořád co k čemu říct, vedou všichni svůj dlouhý monolog s náhodnými vpády spolumluvících.

Zajímavé, ale je, že všichni pořád vědí, o co jakoby jde. Takže si vlastně touto neskutečně chaotickou formou ve výsledku parádně pokecáme.

Nedělní doprovod tetiček na vlak se opětovně neobešel bez hektického přesunu. Je tak nějak tradicí, že se k vlaku dostáváme na poslední chvíli. Posledně jsme na Holešovicích museli cestu dokonce vzdát a nacpat tety do taxíku, protože vlak zkrátka nepočká. Tentokrát tety zahlásily, že vlak jede v půl a to je spoustu času. Poslední kontrolní pohled na jízdenku, ale prozradil, že půl je dvacet a už jsme se opět hnali halou a kufry házely z eskalátorů. Taková ta rodina co má na všechno pořád dost času. Takový ty lidi, co většinou všechny strašně se…, protože to kvůli nim se mešká, ale na druhou stranu je to taky vždycky sranda.

Navíc já jsem osoba, která byla pro své pozdní příchody vyhlášená po celé Praze. Nespočet pokut, naštvaných kamarádů, zmeškaných autobusů, nervových kolapsů a vět začínajících „To si děláš prdel!“ To byl dlouhá léta můj svět.

Nicméně jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že na této své neřesti zapracuju a už víc, než dva roky chodím včas. Opravdu nejlépe úplně přesně až jsem si z toho udělala hobby. Malou metu, kterou si každý den jen tak ze cviku dám jako nic. Nicméně karma je zdarma žejo, takže od té doby co chodím včas já, začaly se mi jakoby vracet všechny ty moje pozdní příchody.

Teď neustále na někoho čekám a nemůžu u toho vůbec nic říct, protože bych byla okamžitě za člověka bez špetky sebereflexe.

A tak jsem zpožděným tetám s pochopením pomáhala házet kufry ze schodů.

Snad tam nebyly talíře po babičce.

Příště zase v Ostravě holky. Jste boží!

Příjemný týden.

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]