Je těžké několik hodin po události, která je nesmírně smutná, popisovat pocity a hledat viníky toho, co se stalo. Logicky není ale možné, se aktuálně nezmínit o tragédii, která je především tragédií lidskou. Odešla mladá žena, bezesporu skvělá umělkyně a hlavně nešťastný člověk, jehož potíže byly všeobecně podceněny. A nás to nesmírně mrzí, když ne obrovsky štve…

Několikrát jsme na Popelkách o Ivetě psali, dělal se rozhovor s panem Martuccim, který dle mého názoru paní Ivetu měl, jako jeden z mála skutečně a normálně rád.

Rozhovor naleznete ZDE.

Opakovaně jsme se vraceli k Italskému dobrodružství, kde jsme působení pana Rychtáře už tehdy komentovali s obavami.

Naše články, i příspěvky čtenářů (a jsem za to moc ráda) ale pokaždé končily přáním, aby se paní Ivetě podařilo vrátit se do života.

Svatbu s panem Rychtářem jsme na těchto stránkách ani nekomentovali, protože nemělo smysl vypisovat s něčím, co beztak každý věděl.

Jedním slovem, omyl.

Bohužel fatální.

Nemělo smysl ani příliš řešit pana Macuru, což je extrém jen z druhé strany.

Jestli byla tahle žena smolař, na kterého se lepily podivné živly, cvoci a ti, kdo se víceméně živili na její slabosti?

Ano, do jisté míry ano.

Jestli je ona sama především strůjcem svého štěstí?

Prosím, to bych si říct nedovolila, ale je to jenom můj názor.

Za ty roky, kdy řeším smutné ženy, vím, co znamená takové psychické oslabení, které dává člověku pocit, že není schopen samostatně žít, že se prostě nemůže postavit na vlastní nohy, protože by ho neunesly.

Často je navíc hlavně partner tím, kdo v tom druhém tuto představu, tuto iluzi ochotně živí.

Nechť se na mě pan Rychtář nehněvá, ale zprávy a volání o pomoc paní Bartošové, které rozesílala na všechny strany, nehovoří o dámě, která by cítila v manželovi oporu, ale jsou ukázkovým příběhem ženy, ve které byl pěstován pocit neschopnosti, méněcennosti, závislosti.

Ženy, která měla světlé chvilky, kdy procitala a uvědomovala si, že její soukromý život je manipulován a pečlivě kontrolován.

Ženy, která se cítila nesvobodná a v beznaději.

Pan Rychtář obvinil ze smrti své paní média a novináře.

Přestože nemám na bulvár zrovna holubičí náhled a nemíním se zastávat některých paparazziovských technik mnohých reportérů, za sebe viním z téhle tragédie pana Rychtáře a to v celém rozsahu.

A to si může ječet, jak chce.

Kvůli něčemu, jak vyplývá ze sdělení policie, paní Bartošová z domu utekla. Tedy ne v něm zůstala po boku svého muže, aby, by jí v tu chvíli poskytl oporu před zlým bulvárem.

Ona neutíkala před něčím zvenku domů, ale z domova ven!

A dokonce ze života jako takového.

I smrt zvolila venku a ne v domě.

Upnula se na hrubiána a manipulátora, který ji místo podpory zdeptal ještě víc, než už zdeptaná byla.

Je ironií osudu, že Iveta ukončila svůj život stejně, jako vyhasl život pan Sepešiho.

S tím rozdílem, že ona si vzala život po náhlé události, která proběhla u ní doma, a která byla nejspíš jen posledním zásahem do její vysláblé duše.

Jednala v afektu a rozrušená.

Pan Rychtář může obvinit kohokoli, a to asi člověk jeho ražení teď i udělá, ale tím kdo jednoznačně selhal, je on sám.

Nikdo na světě není nikdy člověku blíž, nikdo natolik neovlivňuje jeho život, hodnoty a priority, nikdo nemá tolik moci motivovat člověka k jeho činům, jako partner, se kterým žije.

Nikdo venku nemá takový vliv na náš život, jako ten, koho máme DOMA.

A někde uvnitř to ví i Josef Rychtář.

SBOHEM, IVETO BARTOŠOVÁ, DRŽELI JSME VÁM PALCE, CO TO ŠLO!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

a redakce