SOBOTNÍ PŘÍLOHA NA NEDĚLI

Jestli si teď budeme muset zvykat na obdobné bouřky, jako byla ta středeční, pak se budu muset, a nejen já, vybavit pořádnou zásobou nějakých sedativ. Nevím, jak je to v jiných zemích, ale tady u nás, jsem takovou bouřku ještě nezažila…

Kdyby její extrémní charakter nepotvrdila krátce na to řada odborníků, mohla bych si myslet, že jsem srab.

Ále nejsem!

Pravda, všichni asi nelezli doma po čtyřech, neklepali se jako ždímačka ze sedmdesátých let a nenechali si napršet do obýváku hektolitry vody, ve strachu přiblížit se k oknu.

Jenže, komu by se k němu chtělo, když jen do smrku před ním, uhodil blesk během chvilky dvakrát s takovým zvukovým doprovodem, že to nadzvedlo kočku třicet čísel nad zem?!! (asi pět minut pak vypadala, jako dikobraz. Já taky.)

Mluvila jsem s městskými strážníky, kteří na své středeční výjezdy vůbec nevzpomínají s potěšením.

„Já už zažil leccos, ale nic takovýho jsem neviděl. Když jsme stáli na Letné a tři blesky během jedné minuty uhodili pár metrů před nás, přímo do země a pak se jakoby rozprskli, oba jsme s kolegou mlčeli, a jen zírali nechápavě dopředu. Byli jsme pak schopni se o tom bavit až asi po půl hodině, když jsme asistovali u vyhořelé trafostanice v Holešovicích. Tu noc jich bylo hodně.

Řekl bych, i z pohledu na zasahující hasiče, že lidi obecně nechápali, co se děje. A upřímně, neumím si to vysvětlit ani dneska“, povyprávěl strážník Ondra, kterého jsem odchytla ve čtvrtek na parkovišti před Kauflandem.

Jeden taxikář mi zase na tuhle divnou bouřku sdělil, že jel domů, protože mu volala jeho zoufalá žena, že se strašně bojí.

Podobnost čistě náhodná.

Myslela jsem si, že už se bouřek tolik nebojím, když jsem v bezpečí domova. Za čtvrt hodiny po tom, co začala tahle, jsem už zpod umyvadla v chodbě kvílela do telefonu, ať jede Tomáš domů, že to tu sama nevydržím.

V číslech: 40 tisíc blesků celkově, 320 blesků za jednu minutu, popadané stromy, chlapec na Pardubicku otřesený kulovým bleskem, řada vyhořelých vedení a trafostanic, tisíce domácností na území Česka bez proudu, strhané dráty, jedno poškozené letadlo a nechápaví obyvatelé mnoha měst.

A na neděli večer hlásí zase bouřky. Snad nebudou stejné, jako tahle, která už si ve světě vysloužila přezdívku „Český stroboskop“.

Z mnoha úst můžeme slyšet: „Co to sakra bylo?“

A tahle jednoduchá otázka svádí k dalším.

• Děje se něco, na co si máme zvykat?
• Stane se termín „extrémní“ součástí našeho života?
• Nebo jím snad už je?
• A do kdy?

Nabízí se vysvětlení, že extrémní jevy jsou čas od času běžné. Jenže, co když je těch běžných věcí najednou hodně, na mnoha místech, v mnoha podobách a jsou čím dál silnější?

To už pak ono „běžné“ zase tak běžné není.

Kam se podělo naše zlaté mírné klima?

V blízké době najdete na Popelkách velký článek, věnovaný několika možným vysvětlením, čím dál častějších extrémních jevů po celém světě.

Michaela

[sexy_author_bio]