Teplou pláž a příjemně oslňující paprsky slunce vystřídalo nepříjemné, řezavé světlo, které ovšem bylo blíž k realitě, než ke snu, ze kterého se Šárce ani trochu nechtělo. Nad sebou s námahou rozeznala obrys postavy a později i obličej, který se lehce usmál.

Alena Koutná, usedla na židličku, snad jen ze zvyku zkontrolovala kolečko na hadičce, zavedené do Šárčina zápěstí a uchopila ji opatrně za ruku.

Nikdy ještě takový případ nezažila.

Před pokojem se neustále střídali policisté, vstup byl kontrolován, nikdo nebyl vpuštěn. Na příkaz kriminální policie byl, mimo lékařů a sester, pokoj, kde Šárka Dubská ležela, tabu.

„Jmenuji se Alena, paní Dubská, jsem zdravotní sestra…“

„Jsem v nemocnici?“

„Ano, bohužel je nutné, abyste…totiž, právě sem jede policie, aby se vás zeptala na mnoho věcí. Doposud jste spala…“

„Co mi je?“

„No, tak hlavně žijete, to je asi skvělé, že…“ Alena se pokusila o úsměv. Šárka úsměv opětovala.

„Ano, jistě…ale je mi blbě“

„To je normální, to se bude už jenom zlepšovat. Z nejhoršího jste venku“ mrkla jedním okem.

„Policie, říkáte?“ Šárka se zaslechla, jak šislá.

„To bude také dobré, to je drobnost…“vysvětlila Alena, aniž by se Šárka ptala.

Víceméně bylo Šárce jedno, zdali má něco v ústech, nebo kolik jí zbylo zubů. Uvědomovala si, že se jí něco zlého stalo, a že vlastně toužila po někom v bílém plášti před tím, než byla na pláži, na louce, v oblacích….

„Měla jsem sny. Byly pěkné“

„Usmívala jste se a chvílemi taky plakala. Jste moc statečná a silná“

„Jo – jsem“ Šárka se znovu usmála.

„Dále“, Alena se ohlédla směrem ke dveřím, které se otevřely současně s letmým zaklepáním.

„Dobrý den, kriminální policie kapitán Kramář a poručík Milota. Byla byste tak laskavá a nechala nás chvilku o samotě?“

„Jistě. Ovšem, je mi líto pane kapitáne, čas je omezen, jak jistě chápete  …“

„Já vím, já vím“, přerušil ji Kramář.

Klidně by si s touhle půvabnou ženou povídal celý den a zcela jinde, ale teď to bohužel nešlo.

Jediná osoba, která ho v tuhle chvíli velice zajímala, byla ta, která se na něho s přivřenýma očima dívala zpoza hadiček a pípajících světýlek.

Alena něžně pohladila Šárčino čelo, sebrala ze stolečku kelímek s teploměry, otevřela dveře, protáhla se kolem uniformovaného policisty u dveří a odešla.

„Paní Dubská, chápu, že jaksi v tuhle chvíli bude možná těžké komunikovat, ale velice by nám pomohlo, kdybyste se pokusila říci, co možná maximum z toho, nač si vzpomenete“, zatímco ze sebe Rudolf Kramář doslova vysypal připravený monolog, přisunul si nedočkavě židličku, na které před chvilkou seděla Alena.

Jako apoštol stál za ním Karel Milota.

„Vzpomínáte si prosím na cokoli z oné noci, kdy jste byla přepadena? Dokázala byste popsat pachatele? Znala jste toho muže? Jeho jméno? Cokoli zvláštního? Pomůže nám i drobnost, kdybyste se pokusila…“

Šárka zavřela oči.

Přestože chápala, jak je v tuhle chvíli důležité to, co ti muži chtějí, nebyla schopna své myšlenky a obrazy, které neměly ani reálny tvar dostat do ucelené formy, natožpak do slov.

„Nezlobte se na mě…já se snažím se ale“

Poctivě se snažila vyvolat jakoukoli vzpomínku, ale byly tak zpřetrhané, chaotické a nesouvislé.

Do dveří pokoje se vsunula hlava policisty, který doposud stál venku a spolu se dvěma kolegy tady posedával již týden.

„Pane kapitáne, omlouvám, ale můžete na chvilku?“

„Co je?“

Kapitán udělal několik korků ke dveřím a vypadal velice neochotně.

„Je tady manžel“

Kramář přivřel oči, otočil se směrem k lůžku pacientky, pak zpět, sáhl si na čelo a nakonec řekl:

„Pusťte ho sem“

„Dobrý den“, zašeptal Jan Dubský a jen pohledem zavadil o Kramáře, kterého tento týden neviděl poprvé.

Kramář z něho nespustil pohled, když se pomalu blížil k Šárčině lůžku. Ještě víc ho ale zajímala reakce pacientky.

„Ahoj“. Nebylo to nepodobné intonaci žáka páté třídy, který byl právě přistižen za školní budovou se zapálenou mentolkou.

Kramář se očima nalepil na Šárčinu tvář. Přišla mu kamenná, bez emocí, zvláštně nezúčastněná.

„To je váš manžel, paní Dubská“, nevydržel to Milota.

Jan Dubský se na něho zděšeně podíval a jeho úkrok dozadu byl velice nejistý.

„…Kde jsou děti?“,

„Jsou v pořádku, miláčku … jsou doma, nikdo k tobě nesměl, víš“

Reakci Šárky Dubské na manžela si Kramálř nedokázal vysvětlit, ale dobře si ji uložil. Tohle bude ještě zajímavé.

Milota se podíval na hodinky a pak významně na Kramáře. Ten mu pohled opětoval s výrazem, který šlo nazvat rezignovaným.

„Paní Dubská, velice by nám pomohlo, pokud byste si vybavila alespoň něco, drobnost. Cokoli by pro nás mohlo být důležité. Jste jediná, která…“

„Jak, jediná?“

„Jste pátá, Šárko. Ale žijete. Jako jediná. Existuje reálné nebezpečí, že nejste,..“

„že nejsem poslední?“

„Ano“

„Myslím, že moje žena je velmi unavená, že je vyčerpaná, vaše otázky a naléhání..“

Kramář se podíval ke dveřím pokoje a vzápětí na Milotu a pak na Jana Dubského. Nato sáhl do kapsy, vytáhl telefon a řekl:

„Pusťte ho“

Šárčiny oči se už jen stěží držely a její vědomí z nemocničního pokoje pomalu cestovalo směrem na slunečnou pláž. Cosi jí ale v cestě zarazilo.

„Dobrý den“

Ten hlas….

Šárka otočila hlavu za hlasem, který měla dojem, že zná. Tvář, kterou spatřila, jak se blíží k ní, rovněž znala…kdyby jen věděla, kdyby si vzpomněla…

Usmála se.

„Ahoj“

„Znáte toho muže?“, Kramář to vyslovil, jak jen naléhavě to šlo, přičemž skenoval její obličej.

„Znám“

„Vybavujete si z oné noci nějaký detail, vybavujete si cokoli, prosím?“

„Ano…něco přece“

Kdyby v tuhle chvíli neprotínalo ticho monotónní pípání přístroje, bylo by slyšet i řasy přítomných, jak do sebe při mrkání narážejí.

„Inguz!“.

Obočí všech přítomných se v jednu chvíli posunulo o hodně centimetrů nahoru.

Konečně pláž, šumění moře a hřejivé slunce…

Konec 5. kapitoly…