Nevím, jak jiní, ale u mě dobrý. Respektive u nás dobrý. Když jsem tu byla asi třetí den, povídá Véna s vážnou tváří: „Hele, tahle chata má ducha. Já jenom abys to věděla.“ „Jooo? No tak díky za info, snad budeme kamarádi“. „Je to Francouz a je tady už dlouho“. „V pohodě“. Vážně jsem v pohodě, protože bát bychom se měli lidí. Ti nám mohou ublížit. Ne duchů.

„Jo a prosím tě, tajdle ty dvě hole, ty jsou po dědovi, tak ne aby tě napadlo je vyhodit“, ukázala na dvě hole u skříně.

„Ani by mě to nenapadlo, jsou to ukázkové, vycházkové hole, tak se neboj, vole“. Zažertovala jsem.

Vendulka mi následně sdělila jméno onoho Francouze a pravila, že je to aristokrat, že je to vážený duch.

Jeho jméno v článku uvádět nebudu, protože mi to nedovolil, tak aby se neurazil, a vlastně ani nevím, jak Véna ví, jak se jmenuje.

No, asi se někdy v minulosti představili.

Usínám klidně, každý večer koukám, jestli taky přijde a dumám, jak se s ním dohovořím, když umím francouzsky jenom Je t’aime.

Už jsem si jednou myslela, že to je on a nakonec se ukázalo, že pan Kocour objevil schůdky na půdu.

Na stěně tady taky visí obrázek andělíčka, který se mi moc líbí a pak tu visí fotografie hezkého mladého muže. Myslela jsem, že to je Vendulky zesnulý táta, když byl mladý, protože mu je trochu podobný, a já ho znám od pozdější doby.

Bylo to ten den, co přivezli ledničku.

Přestavěla jsem pomalu celou chaloupku a narazila na hole.

Chvíli jsem s nimi posvátně chodila a pak se mi zalíbila polička pod zrcadlem, vedle které visí obrázek toho pána a kus dál Andělíček.

Jak jsem tam s holemi stála tak mě napadlo, že když se pověsí proti sobě, bude z nich moc hezké srdíčko.

Jo, to se mi líbí, takhle bych je i nechala, to vypadá pěkně a ještě je to pozitivní, řekla jsem si.

„No, co říkáte, pane, dobrý ne?“ Povídám vedle k fotce toho pána.

I kdybyste mě natahovali na skřipec, budu trvat na tom, že se ta fotka usmála!!!

Vážně se prostě usmála, jakkoli je to iracionální a pragmaticky neuchopitelné, já si za tím stojím.

O dva dny později, když tu Véna byla, jsem jí to vyprávěla a ukázala jsem jí hole i fotku, kterou mám na mysli.

„No tak, to buď ráda“, povídá Véna suše, „to je totiž ten děda, co jsou jeho ty hole“.

„No nene! Tak to jsem ráda, že mi to odsouhlasil!“

„Hele on plní přání. Jako fakt a je v tom dobrej. Takže jestli jste kamarádi, a budeš si něco opravdu hodně přát, tak on ti pomůže“.

Večer jsem přemýšlela, co bych si tak přála …. A nic mě nenapadlo, než aby dával pozor na taťku.

Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale jsem docela překvapená, že nemám žádné zásadní přání, o které bych ho aktuálně poprosila.

Třeba to přijde.

No tak tu mám duchy dva, plus Andělíčka, plus moje Anděly, kteří jsou fakt boží (doslova) a hodně toho pro mě už udělali.

S jedním duchem se už znám (to stejně neumím pochopit, ale fakt se usmál – tu fotku jsem nefotila, to si nedovolím) a druhý třeba přijde.

Mám v mobilu překladač, kdyby něco.

Když se tady tak procházím po okolí, a už je mi u toho i líp, (asi je tu ještě nějaká zasunutá věc na dořešení), a třeba jak jsem šla od skály, dostávají mě takové zajímavé detaily, zdánlivé hlouposti, které jsou ale ve své jednoduchosti obrovsky silné.

Kupříkladu jsem šla po cestě a oni jsou tam pořád stejné kořeny, co tady byly, když jsem byla malá.

Já vím, že to zní jako banalita, ale když na tříkolce a pak na kole přejíždíte celé roky jeden kořen, máte ho tak zafixovaný, že se stává obrazem, ikonou, nesmírně silným vizuálním vjemem, který se do vás uloží.

Je to pak zvláštní pocit, fakt neskutečně zvláštní, u něj znovu stát.

Člověk se nějak ztratí a vlastně neví, kolik mu v tu chvíli je let.

Ten čas se vám setře, protože je to pořád stejný pohled, ta stejná věc, na které ten čas vůbec není vidět.

Tohle se těžko dá popsat, to se musí prožít.

Asi napíšu další knihu. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]