Mám na mysli skutečné střelné zbraně. Máte zbrojní pas? Na tohle zvláštní téma mě přivedla historka, o které moc nebudu mluvit, ale díky které jsem si uvědomila, že nejsem typ na cokoli, co překračuje kalibr praku…

Nemyslím, že bychom na tohle téma doposud moc psali, protože nás to tady asi ani nikdy nenapadlo, ale na druhou stranu je to téma zajímavé, protože jistojistě jsou mezi námi i vyslovení střelci.

Vedle Střelců astrologických.

Jak bytostný mám odpor ke zbraním, a že je to se mnou horší, než před deseti lety, jsem zjistila včera.

Zřejmě jsem to v sobě někde měla, ale nikdy mi to úplně nedošlo.

Dokonce jsem si svého času, když jsem chvíli jezdila s taxíkem, což je skutečně nějakých dobrých patnáct let zpátky, udělala zbojní pas.

Udělala jsem ho celkem bez obtíží, v Karlíně a jen s drobnou úlevou. Totiž, neudržela jsem normální zbraň a tak mi na zkoušky přinesli bubínkový revolver.

Po tom, co jsem po každém výstřelu na terč nepřistála v náruči instruktora, jsem revolverem nastřílela potřební počet bodů.

Před tím to proběhly nějaké psychotesty, vcelku podrobné, které měly vyvrátit , že jsem zakuklený terorista, nebo magor, co by byl schopen odstřelit prodavačku za to, že je ošklivá.

Dostala jsem tehdy nákupní povolení a cestu jsem měla volnou.

Nikdy jsem si ale žádnou zbraň nekoupila, takže mi všechno zase propadlo a byl klid.

Nějak jsem si neuměla představit, že bych skutečně vlastnila a vozila s sebou opravdovou pistoli, kterou se dá někdo klidně zabít.

Tím jsem skončila.

Nevím, jak je to dnes, a jak podrobné a přísné je kritérium pro pořízení zbraně v této době, ale vím jistě, že to tady bude asi přísnější, než jinde ve světě.

A to i přes to, že u nás se většinou střílí kuličkami i v případě atentátu a to je dobře.

Ne, že by tady nikdo nikoho nikdy nezastřelil, ale myslím, že na to jednak nemáme úplně povahu a jednak ani tolik příležitostí.

To je v porovnání se světem, kde se nejčastěji za střelnice vybírají školy a ulice, dobrá zpráva.

Celý den, jsem po té zmíněné historce přemýšlela, jak jsem na tom vlastně s příchylností ke zbraním jako takovým.

Zjistila jsem, že blbě.

Bojím se nejen rachejtlí na Silvestra, ale bojím se i petardek, pomalu i práskacích kuliček a snad i práskacích bonbónů.

Na pouti jsem sice vystřelila pár růží, ale klidně bych je koupila, nebo vyrobila.

Nikterak jsem se ani nervala v minulosti o to, aby mi byla růže někým vystřelena, neb jsem nikdy nevěděla, jak je na tom dotyčný s trefou a tak mi mnohem větší radost udělaly na špejli tři cukrové vaty.

V zásadě mi každý, kdo si pořizuje zbraň a není policista ve službě nebo mu nějak není poplatná při výkonu povolání (vyjímám nájemné vrahy), přijde divný.

Moc jsem nad tím nikdy neuvažovala, takže až včera nějak hloubkově.

Řeknu vám, že sedět hodinu vedle člověka v civilu, kterého jsem nikdy neviděla a neznám ho, být s ním sama v místnosti a vědět, že má u sebe pistoli, není nic příjemného.

Jakkoli byl milý, hezký, nezávadný a jak řekl, ozbrojený v rámci svého povolání.

Málokdo chodí po světě s cedukou „Jsem cvok a dnes ráno jsem se rozhodl zastřelit pár lidí“.

Ale hodně lidí chodí po světě se zbraní, protože jim to prostě přijde „cool“.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]