Včera jsem se přistihla při něčem, co vyděsilo mě samotnou. Když jsem ráno otevřela internet a zjistila, že opět po dvou dnech deště hrozí na několika řekách povodně, že se vylévají řeky a opět se evakuují lidé, že je opět na několika tocích hlášen stav ohrožení, že jeden člověk zahynul po extrémní bouřce v Polsku,  že i tam už stoupají hladiny řek, že na Mexiko se žene hurikán a v Japonsku to stejné právě řeší, že dvacet lidí už zemřelo z veder ve Spojených státech, že v Indonésii vybouchla sopka….

…že jen za čtyři měsíce otřáslo zemětřesení Korsikou, Japonskem, Španělskem, Novým Zélandem, Řeckem, Indonésií, Šalamounovými ostrovy, Čínou, Thajskem, Kostarikou, Uzbekistánem…

…a já že už nezůstávám v ohromení, že to pro mě není nové. V ten moment mě napadlo, že jsem si asi už ZVYKLA.

Stalo se naším pomalu denním chlebem dívat se na obrázky poničených domů, odfouknutých střech, zaplavených a vodou odříznutých obcí, stavení mizejících pod sesuvy bahna, na záběry záchranných jednotek odklízejících, padlé stromy vykolejené vlaky, odčerpávající vodu.

Už nás pomalu nerozhodí pohled na lidi nosící pytle s pískem, na mizející dopravní značky, čluny na silnicích.

Obrázek: lesycr.cz

Extrémy počasí, silné bouře….všechno je to poslední dobou, tak nějak, NORMÁLNĚ NENORMÁLNÍ.

Otupěli jsme.

Kamsi do podvědomí jsme zasunuli informaci, že Země je neklidná, že s ní asi není všechno úplně v pořádku, ale protože se musíme starat také o sebe, o své rodiny zaměstnání a běžné věci, rádi jsme přijali „vysvětlení“, že to tady bylo VŽDYCKY.

A brzy to bude pravda, protože když si budeme chtít vzpomenout, jestli to někdy bylo jinak, vlastně dojdeme jen k oné importované paměti.

Snad jen slova staříků z postižených oblastí, kteří tvrdí že:  „Tohle tedy za celý život nepamatují“, nám občas dají pocítit, že jsme do dlouhodobé minulosti možná napasovali jen několik posledních let.

V tomhle místě si asi říkáte, proč to všechno píšu a kam to hodlám nasměrovat.

Ale jistě, že nemíním v další části článku lobovat za urychlené stloukání novodobé Noemovy archy a párování živočišných druhů, ani za kutání sofistikovaných podzemních úkrytů pojmuvších i rozvětvenou rodinu.

Dokonce mám radost, že optimismus nevymizel, neb je potřeba.

Vlastně chci jen říci, že přestože je evidentně něco jinak, než má být, přesto, že to celé k něčemu spěje, neb, a račte se ohlédnout, extrémy jsou čím dál extrémnější, MY SI ZVYKÁME.

A to je dobře, protože pokud je pravda, že tohle má někde v blízké budoucnosti konečný, cílový efekt, bude dobře, když budeme otrlí a v krizových situacích jako doma.

Třeba se to bude jednou hodit, protože „TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO NA BOJIŠTI“.

Takže heslo dne:

Michaela

[sexy_author_bio]