Views: 263
David Michie je tady s další dalajlamovou kočkou. Staronovou, znovu potkáváme sněžnou lvici, Jesku, prostě kočku Jeho Svatosti. Zavede nás zase o nějaký ten čas starší do svého výsostného území, literární kavárny a chrámu buddhismu i ticha a moudrosti, ve kterém se potkává sama se sebou, se svými kočičími příběhy a s hladivou rukou dalajlamy. A kolik moudrosti si ti dva předají.
A kdo se chce nechat dojmout, prozradím, že takové malé přiznání, které dojme, tu také je. Ale nebudu z něj nic prozrazovat, snad jen to, že pochopíte, proč tihle dva jsou spolu tak rádi.
Anotace vyzývá k rozpustilému pokusu nechat se rozvrnět celou touto knihou!
A tak právě z tohoto úhlu pohledu se na celý miloučký příběh podívám. Miluju Davida Michieho, o tom žádná, vždycky se ve své knize postará o příjemnou atmosféru a o až meditativní čtení. Ať píše o psech nebo kočkách, ten obláček buddhismu, který lze žít i v naší západní praxi všude prostě je. A je malou i větší nadějí, že když se uklidníme uvnitř svých duší, uklidní se i svět kolem nás.
A alespoň pro tu chvíli, kdy se noříme do jeho příběhů, máme pocit, že svět je ještě v pořádku a že právě takový by měl být. Moudrý. Laskavý. A to i ve chvíli, kdy moc laskavý není, právě o takové okamžiky tady rozhodně není nouze a tentokrát to autor vzal pěkně od podlahy. Nemazlí se s hlavními hrdiny, ale ani s dalajlamovou kočkou.
Autor v knize rozebírá čtyři základní témata, která rozvíjí do praxe v popsaných příbězích.
Z každého příběhu si můžeme vzít kousek, tyto střípky pak působí jako to, co příběh stmeluje, pokud s ním souzníte, nebo trošku ruší, pokud toužíte jenom po čistém kočičím příběhu. Pokud ne, přijde vám příběh trošku energičtější než předchozí díly, ale jsem za tuhle změnu ráda. Je to zase něco jiného. Je v tom vývoj příběhu, vývoj autora. Příběhy rozkrývají emoce a životní situace, které rozhodně příjemné nejsou, ale to může být pro mnohé čtenáře hojivé. Jsem lenora a ráda se vyvaluju na sluníčku s Jeskou a možná bych tak vydržela napořád. Sem tam bych zašla do kavárny nechat se podrbat a smlsnout dobrotu. A možná bych řešila ty kočičí problémy, které nastávají a které voní sounáležitostí s kočičí duší. Snad někdy se i stává, že mě tam ty člověčí příběhy ruší.
Ale víte jak – zvyknu si.
Z úcty seberu všechnu odvahu a ponořím se i do těchto příběhů. Některé jsou mi blízké, s radostí, některé emoce bych si už raději nepřipomínala. Ale pak je vezmu tak, jak jsou. Z pohledu moudrosti, z pohledu kočičí duše a vidím je jinak. Najednou se mne nemusí dotýkat. A možná chápu, proč tentokrát David Michie vzal ty čtyři pilíře duchovní moudrosti z tohoto úhlu pohledu. Abychom ty pilíře v sobě viděli všichni.
Však na konci knihy se s nimi můžete důvěrněji seznámit.
Pořád se tu něco děje, není to úplně klidný příběh, ale ta nitka předení a vděčné moudrosti tu je. A kvůli ní se ke knize určitě ráda ještě vrátím, stejně jako ke všem Dalajlamovým kočkám.
O autorovi:
David Michie se narodil v Zimbabwe, studoval v Jižní Africe, žil v Londýně a nyní bydlí s rodinou v australském Perthu. Řadu let seznamuje čtenáře s tím, jak se v uspěchaném světě buddhisticky uklidnit. Jeho série o Dalajlamově kočce sklidila úspěch na celém světě a i u nás všechny jeho knihy postupně vychází. Na stránkách www.davidmichie.com se o něm můžete dozvědět víc aktualit.
Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2020, www.synergiepublishing.com
Renata Petříčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
- Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.
0 Komentářů