Views: 58
Říká se, že kolik knih přečtete, tolik životů prožijete. Ne každá má hrdinu a příběh, který by vás dokázal rozbít na kousíčky jak čínskou vázu. Listováním v kuchařce potrápíte spíš chuťové buňky než srdeční svalovinu. Slovník vás možná nakopne ke studiu jazyka, i když poplakat si nad ním můžete taky dobře.
Zvlášť, když si uvědomíte, že byste ho nepotřebovali, kdybyste tenkrát ve škole dávali pozor.
Ale jsou i knihy, které vás zkrátka dostanou. Že jste místo záložky nechali v knize kus duše. A na oplátku se hluboko ve vás usídlil hrdina nebo příběh, který už navždy bude vaší součástí. Nechá ve vás určitý pocit hladu, který je potřeba uspokojit. Uhnízdí ve vás volání nikoliv po vaší duši, ale po vaší přítomnosti. Půjčka na oplátku. Vpustili jste si knihu do své mysli a ona vás lopatku volá na svá místa.
Právě léto láká k cestování.
Někdo zapíchne prst do mapy, nebo se nechá zlákat nabídkou cestovní kanceláře. Jiný vyrazí na místo, kde již byl, jezdí tam každý rok a je mu tam dobře. Inspirovala vás někdy k cestování kniha? Nemyslím cestopis, ale román takový,který si z vás kus vzal a nyní vás volá, abyste se vydali ono místo zaplnit.
Kdysi jsem četla, asi jako většina lidí, tehdy velmi populární knihu Joža Nižnánského Čachtická paní.
Mnoho let před tím, než Juraj Jakubisko natočil svůj slavný film a Čachtická zřícenina se ponořila do zástupu turistů. Tehdy to byl opuštěný hrádek, jehož krvavá legenda již zdaleka nevzbuzovala zájem turistů. Knížka je dnes považována spíš za historický bulvár diskutabilní hodnoty. Mně učarovala krvavá hraběnka, její podivný osud i Karpaty se svým tajemstvím. Tehdy jsem se tam vydala. Spali jsme pod širákem na čachtickém nádvoří.
Teplá letní noc rozsypala po nebi tisíce hvězd, že bylo škoda jít spát.
Ne, nečekala jsem na bloudícího ducha nebohé Alžběty Báthoryové, čekala jsem pouze na ducha místa. Genius loci těch panensky bílých zdí, hrdě se pnoucích nad srázem ševelícím suchými travinami mne neděsil. Byl poklidný, nezapomenutelný a já si jej vzala do toho místa, které se vytvořilo hluboko ve mně, když jsem dočetla poslední stránku.
Staré hradní zdi jsou němými svědky s pamětí ale bez svědomí.
Nenachýlí je lidská ješitnost, jen eroze. Nepuknou zradou jako lidské srdce. Nevyčítají, jen připomínají. Nikdy bych nevěřila, že by stejně mocným mementem mohla být voda. Tedy řeka, Berounka.
Tam, kde Ota Pavel potkal ryby, kde plavou zlatí úhoři a umírají krásní srnci.
Pravdou je, že k jeho knihám mi ukázaly cestu nezapomenutelné filmy. Knihy mne následně zavedly do malebného údolí Berounky.
Do hospůdky U Rozvědčíka, k přívozu pana Proška a na břehy řeky, která vás očaruje.
„Řeku jsem měl rád víc než cokoli na světě a styděl jsem se tehdy za to. A nevěděl jsem, proč řeku tak miluji. Snad proto, že jsou v ní ryby, anebo proto, že je volná a nespoutaná? Kvůli tomu, že se nikdy nezastaví? Snad proto, že šumí a že nedá spát? Snad proto, že je tu věky, anebo proto, že každý den její vody v dálce umírají? Anebo proto, že na ní můžeš plout či v ní můžeš zemřít?“
Od té doby vím, že žádná jiná řeka nevoní tak, jako Berounka a kdyby nikam, tak k ní se chci ještě vrátit.
Jsou další místa, méně nostalgická, kam už navždy patřím a vracím se k nim kdykoliv pohladím hřbet knihy, která mne na ně zavedla. Nemusí notně jít o staré klasiky povinné literatury. Jsou to i novinky, které dokážou to, co se nepovedlo tisícům stráněk před nimi. Šumavu mi dokázal na dlouho znechutit film Král Šumavy a nevlídnost počasí, která mne varuje kdykoliv se jen ke „gabretě“ přiblížim. Dala jsem jí ještě jednu šanci, když jsem objevila pašerácké stezky očima pamětníků událostí, které daly vzniknout i onomu propagandistickému snímku.
Kniha Šumava – hranici přecházejte po půlnoci mi ukázala Šumavu svébytnou, milovanou a neporaženou. Své němé svědectví převypráví těm, kdo chtějí slyšet a ukáže těm, kdo touží vidět. I tentokrát mi dopřála vskutku rozmarné léto a neodpustila mi nic, ze své pošetilé nadvlády nad osudem i časem.
Cestování za knihami je někdy nostalgické, jindy bláznivé a dává vzniknout zážitkům, které hřejí ještě dlouho po tom, co odezní teplé letní noci. Tiší to, co příběh na voňavých stránkách rozjitřil.
A nechává nás dopsat to, co někdo jiný započal.
ToraToraTora
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.
Tyhle taky napsala:
Dům a Byt18.06.2019O šípkových růžích
Tělo13.06.2019Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
Společnost08.06.2019Všechny vůně léta
Rodina a Drobotina24.05.2019Záhady kolem nás
0 Komentářů