Narodil jsem se ve znamení Vodnáře. Bylo to v roce, kdy významní sourozenci představili významný posun v oboru, jehož významný představitel před několika dny zesnul. To je panečku tajnosnubná věta, že?! No co byste čekali, právě ode mě…O mém tatínkovi by se dalo říci, že byl sladký ouřada. Moje maminka byla hodná, venkovská bytost, která mému otci dala mimo mě, ještě dvě děti.

Vším, čím jsem byl, byl jsem už od mládí. Netápal jsem. Ledva jsem dosáhl plnoletosti, šel jsem cestou svého talentu a prioritního zájmu.

Záhy jsem se v této oblasti vypracoval na řídící pozici.  

Musím se pochlubit, že jsem si, (tehdy tedy rozhodně  – a s prominutím si lehkou ironii na tomto místě nemohu odpustit) získal i přízeň hlavy státu, se kterou jsme i úzce spolupracovali, ale já to dělal oficiálně.

Trochu bych tuhle naši spolupráci, abych vám pomohl, což asi moc nemusím, srovnal se zájmovými akcemi Karla IV., který jezdil na klání tajně, protože tak nechtěl činit jako král.

U mého podporovatele doma, nebo i jinde jsme se také občas potkávali, spolu s přáteli z jedné skupiny.

Onomu našemu tělesu se říkalo podobně, jako říkal svému kamarádovi Robinson Crusoe.

Mohu snad prozradit, a snad tak nečiním moc brzy, abych vás ještě chvilku napínal, ač je to činnost s ohledem na vaše znalosti značně obtížná, že ze všeho nejvíc mě zajímala politika.

Doba, o které se bavíme, tedy doba moje, si totiž přímo říkala o takové, jako jsem byl já.

Tedy o osoby, jejichž důmysl spočíval ve sdělení informace, názoru, a to často tak, aby k pochopení došlo prioritně, ideálně pouze, u cílové skupiny.

Ne vždycky se taková činnost daří.

Ale rozumějte, každá doba, každá éra má svou atmosféru a vůni… (někdy tedy spíš zápach) a pokud předložíte názor ve stejném pachovém odstínu, je to názor kompatibilní.

Problém nastává, když se pak k takovému, řečí tady paní současnice, „modelu“, dostane cílová skupina v době, která už voní jinak.

Upřesním, jinak zapáchá.

Protože, přátelé… politika zapáchá vždy.

Tehdy může člověk zůstat nepochopen… co víc, jeho skrytá satira, ironie, může býti vzata i vážně.

Nebo možná ještě jinak… ona chce být vzata vážně.

Nejsem pranic rád, sloužím –li svým jménem k tomuto účelu, ale co už… já jsem si zvykl.

Ano, zvykl jsem si jak z jedné strany, kde jsem nešetřil kritikou a skrytou ironií, za což jsem si vysloužil odměnou pěknou rekreaci, ze které jsem se díky Bohu vrátil, což se rovná zázraku, abych pak byl znovu odměněn z jiné strany a opět změnil „bydliště“.

Skoro by se dalo uvést, teď to řeknu po svém, protože lépe pak jde pochopit duch oné voňavé, dobové ironie, že se všechny strany předháněly, aby mě nějak odměnily, protože všechny strany mě měly v nebývalé oblibě.

V roce, jehož počáteční období (a tím i mé období rodné), je tolik příznačné co do podobenství v současnosti, jsem se rozhodl, že bylo dost dobrodružství, a že je na čase, abych si také jednou zvolil bydliště sám.

Mou přechodnou vlastí se stal ostrov.

Mé následné i koncové bydliště pak symbolizovaly pruhy, ale už ne vězeňské.

Odsud jsem mohl svobodně dělat, co jsem nejlépe uměl a ještě hodně navíc.

A dělal jsem to rád. Navzdory faktu, že jsem byl, vyjma jedné výjimečné sekvence svého bytí, vlastně celý život na indexu.

Ale co, já jsem si tu roli vybral a ačkoli jsem měl být, nebyl jsem zapomenut.

Zemřel jsem ve stejném roce, ve kterém byl na nebi objeven „převozník“.

Odpočívám na místě, odkud věhlasná osobnost předpokládala slávu města, ve kterém jsem vyrostl, působil a kam jsem se za života nestihl vrátit.

„Inu lépe pozdě, nežli později.“

VÍTE, KDO JSEM?

Bezesporu ano … tak prosím Odpovídat můžete pod tímto článkem je přímo soutěžní formulář.

Kdo potřebuje, TADY je nápověda. 

Odpovídat můžete až do dne osvobození Plzně generálem G. S. Pattonem.

Vylosovanému výherci pak přináleží věcná odměna v této podobě:

To je GAGÁT.  Černý jantar.

 
Michaela Kudláčková 

[nfpd_entry_page]
[sexy_author_bio]