Známé arabské přísloví radí: „Snídej sám, obědvej s přítelem a večeři nech nepříteli.“ Tomu nahrávají i nynější doporučení všech dietologů a výživových poradců. Snídaně je zkrátka grunt a měla by být tím nejbohatším jídlem dne. Je to základ, který zajistí dostatek energie a sil na celý den….tedy pokud ještě přijde ten oběd a mezitím pár svačinek.

Samozřejmě, že to vím a ví to asi každý, protože nejčtenější témata na internetu je sex a hned potom hubnutí. A článků o tom, jak je zdravé snídat, vyšlo víc než o finalistech Super star.

To se jim to kecá, řeknete si, pokud jste chronický nesnídač.

Já jsem nesnídač a nejsem v tom rozhodně sama. Lidí, co po ránu nepozřou víc než čaj nebo kávu je mnoho. Pravda, mnozí z nich mají kolikrát podváhu nebo absolutně optimální BMI, které nikterak nevychýlí ani vepřové hody. No a pak jsme my, kteří na vepřové koleno nemohou bez následků pohlédnout ani na fotografii v časopise.

Ale já jsem od přírody bojovník.

A když jsem se rozhodla zabojovat se svou váhou, bylo mi hned jasné, že nejtěžším úkolem bude pravděpodobně naučit se snídat.

Nebylo to takhle vždycky. U nás se odjakživa jedlo tak nějak normálně. Základem snídaně byl  zpravidla chleba…rohlíky ne, protože ty byly sežrány hned, jakmile byly domů přineseny ještě za čerstva, takže na ráno nikdy nezbývaly. Zato chleba bylo vždy dost. Takže krajíc, dva nebo tři s vrstvou másla byl základem pro vrstvu šunčičky, sýra, paštiky.

No nestyděla jsem se a ani by mne v tu dobu nenapadlo vyjít z domu hladová.

Patrně by se mi podlomila kolena a našli by mne za dva dny ve škarpě ohlodanou od potulných psů a koček.  Divé zvěři bych v té době však vystačila minimálně na dva týdny lukulských hodů.

Snídaně v mém štíhlém období byl jeden jogurt. Když jsem chtěla popustit uzdu své rozežranosti, zajedla jsem ho jablkem. Nebo jsem zakoupila jogurt ochucený.  To byl ovšem odvaz, který jsem si zvládla vyčítat až do večeře.

Dneska už je to někde z říše sci-fi.

Ne snad kvůli množství, ale kvůli lednici, ze které je jogurt vytažen. Myšlenka či pohled na studený jogurt a cokoliv z lednice mi stáhne žaludek, jako bych měla rozkousnout kapsli s kyanidem. To bych možná radši ten kyanid než posnídat jogurt. Ve snaze zavzpomínat činem na svá twiggy léta a opět se spokojit jen s kelímkem přátelských bakterií a bílkovin v kelímku, ponechala jsem několikrát jogurt na kuchyňské lince přes noc.

Měl příjemnou pokojovou teplotu.

A také měl těhotenské víčko, které mne ohodilo obsahem, když jsem se ho pokusila sloupnout z kelímku. Věřte, že teplý jogurt je chuťově jen o stupeň odpudivější než teplé pivo a studený řízek.

Vrátila jsem se ke svému oblíbenému pečivu.

Byť jsem zredukovala množství na jeden kousek. V jednom ženském magazínu, který byl plný štíhlých slečen, dietních receptů a slov jako jogging, strečink a chia, vyslovili zvrácenou myšlenku, že bychom měli jíst do půl hodiny po probuzení. To možná ta blond koza z časáku, ale já, pracující a ponocující matka třech dětí mám půl hodiny po probuzení okno, druhou kávu a touhu zemřít. V tomhle bych měla hodovat?

Pochopila jsem, že snídaňáři jsou sekta zvrhlíků.

Nechtěla jsem hodit flintu do žita hned a pokusila jsem se nasnídat alespoň hodinu a půl po probuzení. Kousnu do chleba a přišel manžel:

„Už jsem je budil alespoň pětkrát a pořád se tam nic nehejbe,“ jdu tedy vzbudit děti. Vrátím se ke snídani a po druhém soustu zjistím, že se v pokojíčku stále nic nehýbe.

Nechce se mi vstát a tak zavolám:

„Koukejte vstávat, za chvíli jdete do školy.“

Další sousto:

„Kdo přijde poslední dostane ke svačině chleba se sádlem:“

„Mám málo šunky, takže poslední jí suchý rohlík.“

„Dělejte, za půl hodiny odcházíte do školy.“

„Až se nasnídá tatínek, nebudou ani ty rohlíky a zbude jen chleba.“

„Takže vy nechcete ani kapesné?“

Když konečně vytáhnou své líné zadýlky z postelí, mám po chuti.

Snídani hodím do kabelky a dojím ji v práci. Napadlo mne, že tedy začnu snídat o víkendu, kdy je mi srdečně jedno, v kolik děti vstávají. Máme jedinou dohodu: nikdo nepůjde k obědu v pyžamu.

O víkendu nespěchám nikam ani já. Když si konečně sednu ke snídani, je zhruba stejně, jako když si jí v týdnu zabalím sebou do práce.

Vlastně ani nevím, jak se to stalo, že jsem přestala tak nějak normálně snídat a vypěstovala jsem si tuhle snídaňovou averzi. Přísahám, že jsem neprožila v této souvislosti žádné traumíčko.

Jako že bych vstala a opařila se čajem nebo dusila rohlíkem. Prostě mi tak nějak s věkem přišlo marné snídat, přestala se mi podlamovat kolena z hladu a přestalo mi po ránu chutnat. Což neznamená, že bych to během dne nedohnala.

Zjistila jsem, že menší překážkou na cestě za útlým pasem je víc než má láska k tučným sýrům a dezertním vínům marná snaha se ráno nasnídat.

V módě se všechno opakuje. A diety jsou také o módě. Je však větší pravděpodobnost, že se vrátí ramenní vycpávky do dámských sak, než že bude prohlášeno za podvyživené vše pod velikost 42.  A tak mi nezbývá než doufat, že i vědci zničeho nic zjistí, že snídaně způsobuje rakovinu myokardu u laboratorních myší a nespavost pokusných potkanů a bude dána do klatby. Ono arabské přísloví přežívá však několik století a tak je i má naděje na změnu trendu mlhavá.

Naděje však umírá poslední.

Do té doby možná děti vylétnou z hnízda a budou po ránu ječet na svoje děti. Nebo získám práci, do které budu vstávat v deset, a snídaně půl hodiny po probuzení bude jen včasným obědem, který mi nečiní nejmenší obtíže. Možná se můj muž překoná, zruší svůj zlozvyk spát v noci a ráno mne v posteli překvapí čerstvým kynutým koláčem.

To bych se možná na stranu zvrhlíků a snídajících sociopatů přidala i já.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]