Můžete se čílit, nad nevkusností některých věcí, může vám stokrát připadat, že člověku, který si dá do zahrady sádrového trpaslíka v růžových kalhotkách, zelené čepičce, hnědé vestičce a s fajfkou, nejspíš vypadl mozek, ale poptávka dělá nabídku.

Kýč

Představte si opevněný hrad rozprostírající se na cca deseti čtverečních metrech, vyvedený v červeno, modro, hnědo zelených barvách. Uprostřed hradu zvěřinec s gumovými tygry a nějakými postavičkami. Nechybělo jezírko, v němž plavaly plastové kačenky a také žába. Při srovnání velikosti s realitou, by s ohledem na velikost jezírka a okolních sádrových vrb i gumového vodníka na jedné z nich, byla jedna kachna velká asi tak jako plejtvák.

Dále jsem na zahradě zaznamenala lavičku v podobě kočičky a také přízemní lampičky ve tvaru muchomůrek.

V životě jsem viděla už hodně kýčů a mnohdy člověk žasne, co může někomu připadat pěkné, ale v takové koncentraci to byla moje premiéra.

Jednou jsem zase měla možnost vidět zahradu slušně pomateného milionáře.

Kdyby tak své peníze věnoval na nějakou dobrou věc. Ale to on ne. Jeho „palác“ zdobily odlitky antických soch, řada sádrových sloupů, Diskobolos, chrliče a také vodotrysk, kde nechyběl čůrající nahatý chlapeček s flétnou. U vchodu do domu pak stáli dva lvi s otevřenými tlamami. Příšerné.

On sám přišel na krátké jednání, které se odehrávalo před naším autem, v jednodílných plavkách (nekecám) s kšandami a s kapsou na hrudi.

Pro dokreslení, ten člověk měl asi 165 cm a snad mu nepřidávám když odhadnu 55 kilo.

Vypadal jako karikatura krtečka. Musela jsem se rychle otočit, prchnout do auta a celou dobu předstírat, že cosi hledám pod palubkou, aby nebylo vidět, jak se zcela devótně lámu smíchy.

Jen přemýšlím, jestli ten člověk zblbnul před tím, než přišel k penězům, nebo až pak.

Kýč

Když jsou věci moocinky přepěknělé, když jsou mooocinky nazdobené, když je někdo moociky rozkošný, nebo jsou jeho slova  jako růžové naducané kraječky, a když se mazlí s každým zájmenem a vypadá to, že se každou chvíli snad rozpustí, je to stejný kýč, jako chrliče a sádrový diskobolové u kočičí lavičky. Znám takové typy.

Máte rádi kýče?

Vsadím sto ku jedné, že řeknete NE !

A přece. Vím o něčem, co snad je už také kýč.
Ale krásný.

Kýč?

Vzpomněla jsem si včera na příběh, který by nevzali snad ani tvůrci Šeherezády. A vzpomněla jsem si ráda.

Její otec ji zneužíval už jako děvčátko.

Matka těžký alkoholik. Vyrostla po dětských zařízeních a týdenních stacionářích. Jediná duše, kterou měla, byla babička. Hodná a dobrá, obětavá babička. Člověk se modlil, aby ta žena byla nesmrtelná, alespoň po nezbytnou dobu, ale nejlépe napořád.

Když jí (třeba Janě, nemám její souhlas), bylo sedmnáct, babička ochrnula na obě nohy. Nebylo dne, kdy by s ní Jana nebyla. Nechodila s kamarády ven, nekouřila.

Domovem jí tehdy byl nějaký stacionář, pro skoro dospělé dívky.

V osmnácti se přihlásila jako praktikantka na dětský tábor, pořádaný sdružením, které provozovalo i zmíněný stacionář.

Děti ji zbožňovaly. Vedoucí také. Ono to nějak nešlo nemít tuhle čistou duši rád. Navíc, musím říct velmi krásnou i vně. Měla snad nejkrásnější rezavé vlasy, dlouhé pod zadek, jaké jsem kdy viděla.

Děti zde byly ubytovány po šesti ve stanech s dřevěnou podsadou. Taková ta napůl chatička a napůl stan.

Nikdo dodnes netuší, jak se to stalo, ale kolem půlnoci se vzňal jeden ze stanů.

Byla to Jana, která ještě před příjezdem hasičů, (těžko se tam dostávalo, bylo to v lese), s nasazením vlastního života, když ostatní vylévali na stan kýbly s vodou, vytahala pět dětí z hořícího stanu. Trvalo to pár vteřin.

Utrpěla těžké popáleniny na zádech, rukách, nohách. Do jednoho jí shořely vlasy. (o téhle události se i hodně psalo. Bylo to v roce 1998, nebo 1999).

První pomoc jí podávali hasiči. Hlavně jeden.

Převezli ji do nemocnice v Ostravě. Strávila tu asi měsíc. Nebyla sama.

Jasně, ten hasič. A tohle zdaleka není ten kýč.

Byl s ní každou volnou chvilku.

 A co víc, tenhle hasič, jezdil i do Prahy pečovat o Janinu babičku, protože tak dlouho sama být nemohla a pečovatelku si už nemohli déle dovolit. Janu propustili, podstoupila několik operací a hasiče si vzala.

A teď to začne.

Přestěhovali se Prahy a do pronajatého bytu, který ledva stíhali platit, vzali také babičku. Jana byla v sedmém měsíci a babička na kolečkovém křesle, když náš milý hasič zdědil jeden a půl milionu plus nějaké pozemky u Karlových Varů!!

Babička zemřela již v novém domě, když bylo jejímu pravnoučkovi šest měsíců. Měla krásný pohřeb, na kterém mluvila Jana osobně.

Jsou spolu stále a žijí v Otravě.
Ke svým dvěma dětem adoptovali tři další z dětského domova. Každý rok nakupují obrovskou spoustu dárků a vozí je do kojeneckých ústavů, pokaždé do jiného. Sponzorují kočičí útulek mojí známé ve Vysočanech. Mají dvě děti adoptované na dálku odněkud z Afriky.

Řeknete, že jsem si to vymyslela.
Jenže nevymyslela. Je to pravda.
Řeknete „kýč“.

Možná, ale nádherný.

Víc takových kýčů, krásně se to píše.

Přeji pěkný den.

Michaela

[sexy_author_bio]