Kdyby se náhodou, byť jen jeden stalo, že bychom měli pocit, že se jaksi nudíme, že není co řešit, nebo kdybychom jen tak lenošili, třeba hodinu, určitě by to někdo tam nahoře tak nenechal.

Protože to bychom mohli vyjít ze cviku, to bychom mohli zakrnět.

A proto, moje sestra napřed naordinovala chorobu malé Evičce, aby tuto mohla její drahá polovička za velké slávy s tunou prášků pod paží a dvěma teploměry dopravit do našeho nového bydlení.

Nakonec, Tomáš akorát dobral antibiotika, Míša vyležela chřipku, Johance už brzy vyndají stehy, takže ring volný.

Nuda.

Hned první den měla Evička přes 38 stupňů.

Naprosto jsem netušila, že to dítě nejí rozmačkané a nastrouhané ovoce, úhledně smíchané do zdravím kypící kaše.

Po té, co s hrdelním chroptěním odložila první sousto do mé postele, přešla jsem na tvrdší způsob boje.

„Tadyhle na té lžíci je Evičko velká spousta bojovníčků, kteří jsou připraveni zlikvidovat bacily, které ti udělali teplotu“

„A jááák?“

„Inu, mají lopaty a krumpáče, někteří mají i jiné zbraně a hrozně řvou“

„Já je neslyšim“

„Bacily ano a strašně se bojej“

Očička se jí rozšířila, vzala si do pusy a zapomněla zvracet.

„Už nechci“

Přitvrdila jsem.

„Já jsem bojovník Karel a jsem bratříček bojovníka Milana, který už šel bojovat do tvého bříška, mě se po něm moc stýská a chci za ním“, kvílela jsem, pohupujíc lžící.

Přestala ublinkávat.

„Tak  teda poooď “

„Jé děkuji ti, Evičko. A já jsem Zbyněk a já Jarda, a my také chceme do tvojeho bříška bojovat“

Zamyslela se.

„My máme sekery!“

„No tak joooo“

„A já jsem…“

„UŽ TAM NENÍ MÍSTO!!!“

OK. Snědla alespoň něco.

Ráno vypadala mnohem líp.

Celé odpoledne se s ní zabýval Tomáš.

Během dvou hodin se podařilo zmatlat monitor do neprůhledna, přepsat několik programů, smazat sedm souborů a přeinstalovat windows.

V den Eviččina plánovaného odjezdu domů, jsem se dozvěděla, že malý Miloušek by bez tety a strejdy nepřežil, a proto bude lépe, když přijede a pobyt se prodlouží.

Tomáš reagoval radostně a se slovy “tak to ty soubory ani hledat nebudu“, odběhl stahovat Křemílka s Vochomůrkou jako překvapení.

„Nadááár ségro“, hulákal Milda ve dveřích tak hlasitě, že sousedův dementní pes přestal po dvou týdnech konečně štěkat.

Za dveřmi pak Míla přepadl Míšu, radostně mě protočil na točící židli a nechávaje za sebou vzdušný vír rázoval prozkoumat sklep.

Tam se za ním řítil Tomáš ve strachu, že se bude Milda bát.

Po tom, co se Míla stihl zašít mezi sekačku a vidle a s přesným načasováním za hurónského řevu vyskočil, bál se celý večer Tomáš.

Následoval společenský program, kdy jsme zhodnotili, že bude dobře děti uštvat.

Tancem.

Nejlépe se bavily u „Kolo h*vno rovno“ a „Ziny a Váni“

Kolem jedenácté hodiny večerní jsme upadli do bezvědomí.

Ne, děti ne!

Napadlo nás, že by nebylo špatné, kdyby děti o to déle spaly.

V devět ráno jsme pojali podezření, že horní část domu obývá stohlavé stádo pakoňů a několik hrochů.

A ještě pár perel:

 „Proč se v tom rizotu tak hrabeš?“

Výraz, kdy žula získává konzistenci želé.

„Co to děláš? Copak jsi ovce?“

Odpověď : „Já mám cukr rád“

„To je sůl Milouši“

Odpověď: „To je fuk“

„Co to máš v té ručičce, ukaž ručičku, co to žvejkáš?“

Odpověď: „Nic“

„Tak mi to nic ukaž. Ale to se nejí takhle, špagety se musí napřed vařit“

Za deset minut

„Budu zvracet“

„Kdy?“

„TEĎ!!“

Dřez s nádobím byl nejblíž.

Pokud má někdo dojem, že tímto je program víkendu naplněn, hrubě se mýlí.

V ranní kávě přijde zlatý hřeb! (Noha a noha)

Poznámka: Tomášova nervová soustava mívá chvíle, kdy budí podezření, že jich má několik náhradních. (Nebo má tak rád děti)

Michaela

[sexy_author_bio]

Foto: Tomáš Źebrák