Kdepak, nezbláznila jsem se a ani jsem se nerozhodla vymáchat si mozek v lihu. Jenom jsem od minulého týdne zmaminkovatěla intenzivněji, což zase jistě přejde, ale vlastně je to příjemné. Alička měla 15.1. narozeniny a to každá maminka vzpomíná, i když byly 21. No a včera mi ještě k tomu Johanka odplachtila na lyžák…

Vezla jsem ji na autobus, v autě lyže z půjčovny a sedmnáctiletou dcerunku lehce naměkko.

Jednak z faktu, že bude lyžovat prvně a jednak z toho, že bude týden pryč.

Cestou jsme si „ohulily“ muziku a odzpívaly jsme všechno od Kubišky, přes Kryla až po Midnight oil.

Když nám dohrála muzika, povídaly jsme o všem možném.

Mimořádně bavily Johanku historky z dob, které si pamatuje ještě matně, ale já je eviduji a nikdy nezapomenu, jako ostatně každá maminka.

Logicky jsem nešetřila ani její sestry.

Je to zvláštní, jakou mají matky na tyhle věci paměť, protože si pamatuji, že mě tím stejným baví moje maminka dodnes.

Prostě MÁMA si některé věci pamatuje asi celý život.

Pro nás jsou zřejmě někde uvnitř naše děti pořád těmi rozkošnými buclatými andílky, co se bály kopacího balonu pod skříní a vyžadovaly to „lolanžové mrčko“.

Nikdy nezapomeneme, jak jim v té době voněly vlásky. Není třeba popisovat, každá z nás si vzpomíná.

Jasně, že „lolanžové mrčko“ je oranžové brčko – netřeba překladatele pro matku a dítě.

Často se zájmem sleduji, jak s přehledem si maminky popovídají se svým batoletem, přestože okolí je naprosto mimo mísu.

Mamka ví přesně, co ten drobeček povídá, a přestože mu odpovídá tak, jak je to správně, rozumí si oba.

Česko-dětský slovník pro maminky netřeba.

Je to strašně krátký časový úsek, prvních krůčků, vlastního originálního názvosloví i prvních legračně složených vět a je dobře, že si tu dobu dokážeme i po letech vybavit.

Protože už se nikdy nevrátí.

Zůstane navždy v nás jako krásná a dojemná vzpomínka, která nám přihraje do tváře úsměv pokaždé, když se objeví.

To si takhle před lety sousedka si žvatlala s malou Míšou (dnes slečnou, která plánuje vlastní miminko).

Tahle sousedka na chalupě u našich, nosila Mišce „bibíz“, jenž trhala z keře. 

„Teta“ kuličky ukládala do misky, kde je drtila s cukrem.

Na otázku „Co to děláš, Michalko?“ odpovídala s veledůležitým výrazem:„Kukupuju bibíz. Haby še važil.“ a při tom ochutnávala.

Obě jsme ji ve „vaření“ podporovaly, neb dítko si pohrálo a ještě do sebe dostalo něco potřebných vitamínů zcela nenásilnou cestou.

Vařily spolu ještě chvíli a pak snědly, co uvařily.

Když se sousedka zvedla k odchodu, vzala Míšu do náruče a se slovy: „Tak pa, ty malá kuchařinko,“ ji nadhodila do vzduchu.

V ten moment se Miška hlavičkou lípla na zavěšenou mucholapku.

Trvalo to skoro hodinu, než jsme jí dostaly z vlásků zamotaný polepený pásek.

Plakala, by nebyl ten správný výraz.

Pak následovalo nutné mytí hlavičky.

Asi to byl zážitek z kategorie silný, protože od té doby ještě hodně dlouho ve chvíli, kdy sousedka jenom vešla do dveří, malá Míša okamžitě hlásila: „Této, hážet, ale ne na mulapku!“

Rozuměly jsme obě.

To Alička, ta čerstvě 21.letá rozumná a krásná bytost, která se nedávno s přítelem odstěhovala do vlastního, bývala, docela slušný záškodník, systematický rebel a umanutý, klasický Kozoroh.

Ten den patřil k těm, kdy se zavile plížila bytem a cíleně škodila.

Neustále jsem chodila a brala jí z nenechavých ručiček nebezpečné, smrduté, nejedlé a rozbitné předměty.

Případně jsem jí je dolovala z pusinky.

Každý, kdo se kdy této kratochvíli věnoval, ví, jaký je to výkon otevřít do sebe zarputile zaklesnuté dětské zoubky.

Excelentně uměla rozeznat, na co nemá sahat.

Kdeže by ji ten den zajímaly hračky. Už jsem si připadala jako potomek Heroda.

Každý zákaz totiž komentovala slovy:„Si loskivá a slá!“

Vnucovala jsem se s piškoty, kostkami a jinými neškodnými věcmi, ale zbytečně. „Ájenko, pojď sem, podívej, co mám,“ našla jsem nafukovací rybu.

„Až žeknu, ta pudu!“ pravila a dál šounila, kde by co uchvátila…

Když jsem jí opět vyrvala ze zatnuté pěstičky (děti umí vyvinout neuvěřitelnou sílu, když se něčeho nechtějí pustit) olezlou kuřecí kost, kterou vyšťourala z koše, podívala se na mě, oči se jí rozšířily do vraženého výrazu a vychrlila na mě do té doby rekordně dlouhé souvětí, které se jí doposud nepodařilo

„Si loskivá a slá, nic mi nedás a nedás, nikdy, ani dys plakám – ani jídlo mi nedás!!!“ na to řvoucí odpochodovala do obýváku, kde ze stolu akčně shltla chuťovku s čili papričkou, kterou pak dvacet minut úspěšně dávila.

Tu větu už jsem jí připomněla mnohokrát.

I Pavlínka, dnes dospělá, hlubokomylsnná žena, momentálně pracující ve Spojeném království, měla svůj rituál.

Na každé zavolání k jídlu se ptala „A je to biftek, nebo žížek?“ Někdy to v žertu říká i dnes.

Mohla bych psát a vzpomínat celé dny a bylo by to hodně dlouhé, při čtyřech dětech.

Povídání s Johankou v autě, jsme ukončily jejími parádními kousky, které jí s odstupem času náramně pobavily.

Hlavní roli většinou měla ona a náš dlouholetý ovčák Ladyna.

Pokud vůbec usínala, protože tohle dítě nemělo potřebu spánku prakticky nikdy, usínala jako narkoleptik.

Buďto se zhroutila kolem půlnoci na zemi uprostřed věty, nebo padla obličejíčkem do rozjedené krupicové kaše, případně, a to zásadně, upadla do bezvědomí u Ladyny v pelechu.

Kdyby tam jen usínala.

S oblibou hodovala na psím žrádle, nepohrdla granulí a běžně se dělily o sušené, Ladynou nažvýkané prasečí ucho.

V autě mi to nechtěla věřit. 

V jedenácti letech mi vynadala, že se zajímám, co chce o obědu, zatímco v Africe umírají lidi na podvýživu a s ohledem na to, že tají ledovce, zbývá málo prostoru pro život ledním medvědům.

 „Máš nějaké starosti?“

„Myslím na korálový útesy.“

„Na co?“

„Ty nevíš, co je korálový útes?“

 „Ale vím, jistě…“

„Tak asi taky víš, že mizí a že i tají ledovce a lední medvědi za chvíli nebudou mít kde žít.“

„No tak to je pravda, je to moc smutný a také mě to trápí, miláčku.“

„ A co budeme dělat?“

 „Joho, buď rozumná, s tím ty nic neuděláš.“

„Vy s tím něco udělejte!“

„Aha. Nooo tak můžeme pár medvědů ubytovat, což o to“, pokusila jsem se o humor. „Budeš večeřet?“

„NE!“

„Hladovkou medvědy nezachráníš.“

„Nemám chuť jíst, když v půlce světa lidi nemaj ani co na sebe, a ani na jídlo.“

Její slohová práce na téma: Já a moje rodina – sice byla o lásce ke svým blízkým, ale prakticky se točila kolem nezodpovědnosti dospělých k životnímu prostředí, k pocitům dětí, k hladomoru v jiných částech světa a podobně.

Jediné, co na tom bylo pozitivní, byl její podpis.

Člověk tak za pár kilometrů odkrokuje život a vývoj svých dětí a to ještě humornou formou, ale když pak jede domů sám v autě, je vlastně nekonečně hrdý, šťastný a byť se mu stýská, tak i spokojený.

Dorazila jsem domů a přišlo mi z autobusu od Johanky tohle:

Jo, byla jsem zrovna ve vzpomínkách u chvíle, kdy mi obsah nočníku umístila do hrnce na knedlíky a kroužila v tom vařečkou.

Na můj obličej, který vykazoval známky zděšení, nabrala velkoryse na vařečku a pravila:

„Budes taky papat todle tužátko?“

Slovo TAKY mělo v tu chvíli větší význam, než jindy…

Inu, je velká… všechny jsou už velké, hodné a krásné, ale paměť mámy …

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]