Asi bych jako zapřisáhlý liberál měla vyjádřit radost z konce diskriminace 4% vzorku populace a napsat, že konečně budou i homosexuálové moci být ze zákona rodiči. A nevyjádřím. Čistě proto, že ačkoli nemám nic proti těmto párům, dle mého rodiči být z přirozenosti nemohou. 

Já vím, že vám možná přijde můj názor rigidní, zastaralý a možná i nemoderní, ale já bych přece jenom některé základní přírodní zákonitosti ponechala tak, jak s nimi příroda naložila.

A to ne vůbec kvůli homosexualitě jako takové, ale pro termín „rodičovství“, který má nějaký předobraz a přirozená pravidla, která žádným lidským zákonem nezměníme. Tedy doufám.

Vnímám to ze zcela jiného úhlu, než je úhel pohledu toužících „rodičů“ stejného pohlaví.

Stejná pohlaví, prostě nikdy nemohou zplodit dítě! Prostě to nejde. Nejde bez UMĚLÉHO oplodnění, nebo jakéhokoli jiného zásahu, a to jsme u modelu maminka a maminka.

V opačném případě to nejde ani s moderní vědou.

Dovolte mi se na to dívat očima dětí.

Tedy nejen dětí, které nyní ze zákona mohou třeba od malička vyrůstat a být vychovávány „rodiči“ stejného pohlaví, ale i dětí z jaksi ….

A teď jak tomu vlastně budeme říkat? …. „normálních?“ (asi ne, protože NORMÁLNÍ už je tedy všechno) „smíšených“ (to zní jako cizinec a necizinec) …. „přirozených“ (pak ale to, co jsme uzákonili přirozené není)…. Opravdu nevím, jak to oficiálně budeme nazývat….

…já řeknu „přírodních“ rodin, ačkoli to zní ve své normálnosti teď příšerně.

Ale klidně si nechám poradit, jak z tohohle ven už jen prostou terminologií, protože jí budeme muset nějak najít, protože se s tím prostě budeme setkávat a budeme to muset rozlišovat, pokud nechceme rovnou učit děti NEROZLIŠOVAT!!!

A tohle vnímám jako mnohem větší problém, než je problém dospělých homosexuálů a lesbiček.

Když jsme totiž jaksi umožnili adopci, tedy rodičovství dospělým, kterým by s ohledem na jejich sexuální preferenci příroda rodičovství upřela, musíme se nějak ohlížet i na to dítě samotné.

Vždyť o něj tady jde především.

A tohle mi přijde na tom zákonu strašně sobecké, protože tenhle zákon dělá radost hlavně dospělým, i když se jedná předně o děti. Dospělí vyhověli dospělým s jinou sexuální orientací, aby měli také dobrý pocit, pocit mateřského naplnění, aby byli spokojení.

A ty děti?

Prosím, nechme stranou argument, že v ústavu by jim bylo hůř.

Tam budou s homosexuály nebo bez nich a je to argument špatný.

Ani skutečné procento (vyšší než4%) homosexuálů, nyní i s právy na adopci, děti dosud žijící v ústavech nespasí!!

Tolik homosexuálů zase není, aby to něco vyřešilo.

Na adopci čekají stovky neplodných párů. Trvá to neuvěřitelnou dobu, než splní mnohdy skoro nesmyslná kritéria, takže o bytí či nebytí dětí v ústavu tohle rozhodně není.

Je to ale o výchově dětí, o tom, jakým způsobem je budeme vychovávat třeba ve školách, jak bude probíhat výuka malých předškolních a školních dětí, až jim budeme vštěpovat model „rodina“.

Budeme je tedy dál učit, že základem je „maminka a tatínek“?

Budeme v sexuální výchově dál mluvit o rozmnožování tak, jak skutečně probíhá? Tedy že samec a samice, pak mládě, porod, maminka, krmení, tatínek …. RODIČE?

A je jedno, jestli je to učíme na panenkách, králíčcích, kočičkách, nebo ptáčcích…všude je aktuálně základním předpokladem rodičovství ona a on.

Pokud na tomhle nic nezměníme, tak jsme to ale nedotáhli a nedomysleli.

Protože pokud budeme dál tohle učit, pak Pepík, co má rodiče Jardu a Karla žije z pohledu ostatních dětí, (i jeho vlastního pohledu) v rodině, co se s tímhle neslučuje, je „JINÁ“, a pokud se to nepokusíme dětem vysvětlit, tedy jim to rozkrýt, připravit je na to od začátku, pak Pepíka diskriminujeme víc, než jsme dosud diskriminovali homosexuály!

Kdo kdy zažil dětskou společnost, kdo ví, jak přímočaré až kruté umí děti být v určitém období, ví, o čem mluvím.

A jak se bude cítit Pepík?

Tomu jsme svou velkomyslností a ohledy na Jardu a Karla, nebo Jarmilu a Jitku, to je jedno, zadělali na problém.

Ponechám stranou otázku toho, že mnohdy dítě ani netuší, že je adoptované. Jediný, kdo o tom ví, jsou úřady, možná škola, ony rodiče, ale dítě ne.

V takovémhle případě, takováhle možnost rozhodně padá.

Na kom tedy necháme vysvětlování, argumenty, obranu?

Kdo zařadí do dětské společnosti, která sama o sobě funguje velice selektivně a vylučovací model je tam prvořadý, dítě, jehož rodiče jsou stejného pohlaví?

Na tom dítěti? Chudák malá.

Na škole? Změňme koncepci.

Jinak těm dětem ubližujeme!

Děti dokáží pojmout ledacos, když jsou k tomu vedeny dospělými. Nejsou hloupé, láska těch, kdo je vychovávají, je velice důležitá a zásadní, ale do školy, na hřiště, do parku … s nimi pořád dospělí chodit nemohou.

Takže se s tím stejně budou muset popasovat samy.

Umí si někdo představit, kolik generací máme před sebou, než se třeba jen povede vykořenit asociaci termínu „buzerant“ a „lesba“ v tom, kontextu, který to teď má?

Jak dlouho to potrvá, pokud to tedy tak vůbec chceme, než se přestaneme stavět k homosexualitě jako k něčemu sice existujícímu, ale „NENORMÁLNÍMU?“.

A chceme to vůbec i s ohledem na rodičovství brát za normální?

Děti jsou schopné vyloučit ze svého středu jedince kvůli jiným cvičkám, starému mobilu, věkovému rozdílu rodičů, nestandardnímu bydlení, výšce, proporcím, divnému penálu … kvůli jakékoli odlišnosti!

Nechci si představit, co to bude v tomhle případě, s ohledem na to, jak to sami vnímáme, jak o tom mluvíme, smýšlíme, hodnotíme … nejsme-li takto „obdařeni“ sami !

Co vlastně chceme?

Chceme sami sobě namluvit, že rodiči se mohou stát i osoby stejného pohlaví?

Ne, jenom jsme to uzákonili.

Chceme to namluvit dětem?

Tak ale tím jsme měli přece začít.

Vysvětleme rychle dětem, že rodinu nutně v jejím základu nemusí vždycky tvořit oboupohlavní pár, tedy vysvětleme jim něco, co v přírodě neexistuje, ale u člověka s ohledem na jeho toleranci morální vyspělost ano, ačkoli to fyziologicky není možné.

Ale začneme s tím zavčasu, ideálně hned.

A to ve škole, školce, televizi, knížkách a hlavně doma a i sami u sebe.

A buďme hodně disciplinovaní s ohledem na budoucí Pepíky!

Žádné, „Jo, to je ten chlapec, co žije s těma buzíkama“, ale „Pepík, který má dva taťky a ti ho oba mají rádi. Protože, Máničko, jasně, že miminko může „vyrobit“ jenom mamka a taťka, ale vychovávat ho pak může třeba mamka a mamka, když to tak přijde. Ne, buzerant se neříká, to není pěkné, my to s tatínkem také neříkáme! Ne, tatínek to také neříkal, to jsi špatně slyšela! A proč by se nemohli milovat dva pánové, nebo dvě paní, když se mají rádi. Ani tobě to v budoucnu nebude nikdo diktovat … prostě když se zamiluješ jednou do nějaké paní, tak sice miminko vyrobit nemůžete, (stejně jsme zase při vší toleranci u selekce)  ale můžete nějaké adoptovat. Tak to normálně chodí.“ 

A koukejme to tak i cítit, nebo se tak alespoň tvařme, vždyť ty děti v tom budou žít. 

Protože jinak je to jako s Mauglím, jako Romulem a Remem, Tarzanem.

Tak si totiž takové dítě bude připadat, a tak ho budou ostatní děti brát.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]