Byla jsem bystrá, zvídavá a poťouchlá holčička. Rodičům jsem tvrdila, že dospělci lžou a oni taky. A tak jsem jim to neustále dokazovala. Táta doma líčil, jak viděl Vlastu, který dal agresivnímu Pepanovi bombu mezi rohy a z Pepana byl rázem beránek.

Zeptala jsem se, kde Vlasta sebral bombu a jak jí dal Pepovi mezi rohy, když Pepa žádné rohy nemá.

Táta neodpověděl a mami se rychle otočila, abych neviděla, že se směje.

Ale já to poznala. Třásla se jí ramena. Šla jsem k panu Pepovi, abych se přesvědčila, že je beránkem. Beránci se mi líbili, byli jako obláčky na nebi.

Táta lhal.

Na zahradě byl pan Pepa. Beránek ani jeden. Stála jsem za plotem hodně zklamaná. Pepa byl v nedobré náladě.

„Co čumíš, smrade!!!!“ zařval na mě.

Taky lhal.

Nesmrděla jsem, a kdyby jo, tak to stejně nemohl na tu dálku cítit. Jindy táta doma oznamoval, že Valenta měl zas za krkem opici jak drak. Nelenila jsem a běžela k Valentům. Opici jsem znala jen ze ZOO a obrázků. Otevřela paní Valentová a zajásala, že mě vidí.

Pozvala mě dál a já pátrala po opici.

Nikde nebyla. Jen pan Valenta ležel na gauči s hadrem na hlavě a sténal. Drak tam taky nebyl.

Táta zase lhal.

Paní Valentová mě poslala domů. Ať jí moje mamka půjčí stovku, že nemají na jídlo, už týden si mažou chleba hořčicí. Mami řekla, že jí nepůjčí nic, pořád čeká na tu tisícovku, co jí Valentů dluží.

Ať jí klidně suchý chleba bez hořčice.

Táta řekl, že jí nepůjčí nic, protože všechny prachy Valenta prochlastá.  Ať klidně jí hořčici bez chleba A já Valentům přála, ať nejí nic, protože někam zašantročili opici.

Jednoho dne před naším barákem čekali lidi ze širokého okolí na našeho souseda, který se každý pátek vracel ze šachty domů. Jeho příšerná manželka terorizovala nejen nás v baráku, ale každého, kdo kolem ní prošel.

Měla 12 dětí a ty posílala krást. Ne, nebyli to cikáni.  Ona sama škodila neuvěřitelně.

Když konečně pan Volf přišel a vyslechl si stížnosti na manželku, pravil, že tu krávu zabije a šel pro sekyru.

Ihned jsem se zvědavě ptala, kde Volfů mají krávu, když ve sklepě chovají pouze králíky, kvůli kterým se do sklepa nastěhovaly krysy a ty mě pokousaly, když jsem šla pro jablka, ze kterých nacetlovaly šrot.

Skončila jsem na několik týdnů v nemocnici a baba Volfů si dlouho nesedla, protože jí můj táta nakopal zadek.

Do dneška je na sebe pyšný.

Ale kráva tam fakt žádná nebyla. Pan Volf honil manželku kolem baráku, sekyru třímal v ruce. Ona ječela a byla velice mrštná. On hulákal, že tentokrát to skončí její smrtí. Už jí má dost. Ale nedohonil jí a já jsem chtěla vědět, proč po ní tu sekyrku nehodí. Nemusel by se unavovat a do sudovitého manželčina těla by se určitě trefil.

I on lhal.

Baba Volfů přežila, ale pan Volf hned v pondělí zahynul na šachtě, kde byl zasypán uhlím. Dnes se směju, když si vzpomenu, jak se naši báli, co zase způsobím za ostudu před návštěvou, protože jako správný spratek jsem brzy zjistila, že tou zvědavostí je přivádím do rozpaků a tím víc jsem se na to škodolibě zaměřila.

I dneska mě fascinuje nelogičnost různých rčení.

A sama často používám moje oblíbené

„já se smíchy počůrám.“

Ráda si vzpomenu na úžasnou gramofonovou desku Jiřiny Bohdalové, která to dotáhla do dokonalosti.

Prý se na jevišti skutečně smíchy počůrala. Utekla se stydět na záchod a režisér za ní řval.

„Bohdalová vylez!!!!! Stejně už tam nemáš co dělat.“

A co na konec mám vyplodit za moudro?

Dávejte si pozor na to, co říkáte, když vás dětičky poslouchají. Všechno se obrátí proti vám.

Hezký den všem a nezapomínejte na smích, nebo alespoň úsměv.

Teta Dragana

[sexy_author_bio]