Views: 15
Oni ti naši předkové ústy našich babiček a prababiček věděli, o čem mluví, když říkávali „oko do duše okno“. Ne nadarmo se lidem díváme do očí, když je ne úplně známe, když je chceme rychle a co nejlépe zmapovat zevnitř. Zvláštní, jak neuvěřitelná pravda to je…
Mám radost, že už vím, kde tady jsou popelnice na tříděný odpad, protože ta možnost uspokojuje moji vnitřní potřebu nezasírat si tohle krásné místo pro život něčím, co z planety nikdy nikam nezmizí ani za stovky let.
I kdyby nikdo netřídil, já budu.
Nedávno jsem o tom psala, a byla jsem ráda, že mi tatka, znalý místních zákoutí ukázal místečko za knedlíkárnou, kde lze plasty odevzdat.
Někdy tam chodím s ním, protože se alespoň projde pod dohledem.
Včera jsem šla ale sama, protože tatka se náležitě utahal rejděním po zahradě a ochutnávkou hrášků.
Chodím tam ráda.
Nezapomněla jsem na kámošky slepice, ale tentokrát jsem jim natrhala trávu už cestou. Jednou vám ty holky vyfotím.
Bylo nádherně, bylo teplo, byl krásný vzduch a bylo mi dobře.
Aby taky ne, když jsem chvilku před tím přímo na zahradě spatřila prvně v životě volně žijícího otakárka. Dokonce počkal, než se přiřítím s foťákem a přišlo mi, že pózuje rád a ochotně, jakoby ho focení bavilo.
Díky tomu jsem Tomášovi ve foťáku zahltila kartu motýlem.
Pak jsem se jukla na nebe, protože na něj koukám ráda a myslela jsem, že vidím orla.
Zlatý teleobjektiv.
Až pak jsem totiž zjistila, že to je buďto volavka, nebo čáp.
Čáp??? 
Néé, klíd, asi spíš volavka …
Tak jsem si šla s tím pytlem s plasty a tohle všechno se mi honilo hlavou.
Když jsem ji zvedla, stál u mě mladý pár.
Upoutaly mě jeho oči.
Tak modré oči jsem už dlouho neviděla. Civěla jsem na něho, až mi to bylo najednou hloupé, protože mi došlo, že by to té paní vedle něho mohlo být až nepříjemné.
Byla také moc hezká.
Měla narezlé vlasy, které se jí kroutily na konci do takových prstýnků.
Usmívala se, takže jsem ji nenaštvala.
Chtěli se dostat k Hrabalově chatě.
Naštěstí jsem tam už byla několikrát, takže jsem věděla a mohla jim poradit.
Vysvětlovala jsem jim cestu přes Kersko, zatímco jsem se každou chvilkou dívala na ty jeho oči.
Je zvláštní, že jsem úplně zatloukla prvotní pocit, který nebyl i přes krásu jeho pohledu vůbec příjemný.
Prostě jsem ten vjem zasunula, odložila.
On poděkoval, ona se hezky usmála. Vypadala jako nějaká princezna. Líbila se mi.
Člověk se prostě rád dívá na hezké věci, lidi, tváře, oči, motýlí křidélka, květiny, sluneční paprsky co se proplíží mezi plaňkami plotu….
Minula jsem je o pár metrů, když se za mnou ozvalo přes celé Kersko:
„Zavři držku, ty zaraná krvo!“…
Zvláštní, že mě to sice konsternovalo, ale uvnitř mě to vůbec nepřekvapilo…
TY OČI…!
Prudce jsem se otočila a viděla jeho ruku, jak jí uhodila do tváře tak, že se musela chytit tyče u autobusové zastávky…
Ona se na mě nedívala. Byla skloněná, opřená o tyč, držela si dlaň na tváři a dívala se do země.
On se podíval.
Nevím, jak jsem se podívala já na něho, ale byla to jen chvilka.
Totiž, víc jsem se do jeho byť hezkých, ale jak mi v tu chvíli vylezlo někde z podvědomí, velmi studených očí dívat nechtěla.
A přitom jsem to vnímala už na začátku.
Ještě než promluvil, ale neuvědomila jsem si to, nebo jsem nechtěla.
Byl to vlastně pocit strachu, co bylo první, co jsem cítila.
Byl to studený, bezcitný a zvláštně zlý pohled krásných, blankytně modrých, fascinujících očí.
Říkal o něm všechno podstatné. Proto jsem otočena zády, nebyla z jeho projevu ani chování překvapená.
Člověk by měl poslouchat intuici.
Oči mluví dřív než ústa.
A mluví skrz ně duše k duši.
Té holky je mi líto.
Snad jí všechno dojde dostatečně brzy.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů