Views: 12
Slýchávám to každým rokem vždycky minimálně ze dvou i tří stran, tak nějak různě. Lidé se prostě v rámci usnadnění práce, nebo i z úsporných důvodů „dohodnou“ že si na Vánoce nenadělí nic. Myšleno vůbec nic.
Osobně to pokládám za dost brutální nápad.
Mám totiž zkušenost, že většinou se „dohodne“ jen jedna strana…
Myslím to tak, že když k tomuhle nápadu lidé dojdou, třeba v rámci dospělých v rodině, navrhne to vždycky jeden člověk a druhý, aby nevypadal jako sobec, nebo hamoun, nebo dětina na to přistoupí.
Nevím, ale myslím, že Vánoce a rituál s dárky, který je mimochodem strašlivě starý a dávno předvánoční, jsou, nebo by měly být nejvíc o pozornosti jednoho ke druhému, než o extrémech na jednu či druhou stranu.
Jde o zvyk z oslav slunovratu a je jasné, že to dříve nebylo o nějakých drahých prezentech za tisíce.
Lidé si dávali drobnosti pro usmání, pro potěšení, jako projev náklonnosti, úcty, pozornosti a nejčastěji to bylo pečivo, nebo ořechová skořápka, do které se vložilo z brambory vyřezané třeba miminko, slunce, hvězdička.
Děti dostávaly sladkosti.
Lidé hodně vyráběli věci rukama, například ze dřeva, kůry, látek a podobně.
Ale dělali to v tuhle dobu odnepaměti.
Mám za to, že pokud se někde někdo dohodne na takovém tvrdém „nic“ opatření, je to minimálně pro jednoho, nebo nakonec i pro oba, či více dohodnutých akorát smutné, což často nedají najevo, protože by to byl vlastně podraz.
Neumím si představit, jak někomu nevadí pomyšlení, že po večeři, při vědomí, že jiní právě rozbalují i třeba hlouposti za pár korun, dohodnuvší se půjdou dívat na televizi, šťastni že ušetřili peníze a starosti.
Ony i ty starosti k tomu patří.
A přece nemusí být velké.
I kdyby člověk koupil mýdlo za patnáct kaček a vyryl do něho srdíčko, potěší.
Kdyby to srdíčko nakonec vystřihl z papíru a napsal tam třeba „Díky, že jsi“ moc to potěší.
Vím to od sebe.
Jednu dobu jsme, už je to dávno, s otcem Johanky neměli vůbec žádné peníze – ani jeden. A já měla narozeniny.
Věděla jsem, že nemá, a dokonce jsem počítala s tím, že nic nedostanu. Chápala jsem to.
On vystřihl z papíru takové rozevírací srdíčko a nabarvil ho mými temperami.
Když jsem ho otevřela, bylo tam právě „Díky, že jsi“.
Dojalo mě to, ukápla mi i slza a možná to bylo pro mě důležitější sdělení, než by zvládl sdělit sebedražším darem. Strašně jsem ho za to měla ráda.
Za pitomost, za kousek papíru… ani nevím, proč.
Myslím, že není dobré říkat „nic si nedáme“…protože nic je nic a jako nic se pak může cítit i jeden nebo více lidí.
Pochopím, když jsou třeba členové rodiny někde mimo, úplně pryč, že se dárky řeší, třeba až přijedou.
Ale být u stolu, povečeřet a vůbec nic nedostat, mi prostě připadá brutální a hlavně zbytečné i nešetrné.
Jsem totiž přesvědčená, že minimálně jednomu je to líto, i když se tváří, že je nad věcí.
A to je víc smutný, než praktický způsob Vánoc.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů