Views: 12
Tak si představte, že dnešní malá děcka by ochotně fotila něčím, bez čeho my si nepustili svou oblíbenou ABBU. Moc mě ty děti pobavily, odkaz vám dám, protože ne každý to na seznamu postřehl, ale uvědomila jsem si, že to není jen starý dobrý kazeťák, co dnešní dítě pomalu nezařadí.
My jsme si bez něj nedokázali představit poslech hudby,
děti by s ním fotily
Co třeba takové fotografie?
Já měla temnou komoru a starý Pentagon, sháněla jsem vývojku, a když jsem dostala leštičku, byla jsem blažená.
Fotky byly černobílé a bylo to zvláštní, když se rýsovaly v misce. Taky to byl kumšt, než je člověk nakonec pověsil na šňůru.
Takovou leštičku by možná nepoznaly ani starší děti. Zkusím otestovat Johanku, ale pochybuji.
Možná by si vzpomněla Pavlínka, která tou dobou byla malá.
Na filmu, který se koupil ve škatulce, bylo číslo, které pak člověk pečlivě nastavil (ISO 100 nejběžněji) a celé to byla taková zajímavá procedura.
Příchod barevného filmu a hned potom další technické vymoženosti, zabily naše domácí vyvolávací rituály a pak hned pomalu všechna „fotokina“.
U nás bylo na Ládví v podloubí a byla tam milá paní, která tam měla fotomístnost, kde měla gumové narozeninové dorty, se kterými byly foceny všechny roční děti z okolí ( ano, i Pavlínka 
) houpací koně, plno hraček a minimálně desetkrát za den k ní napochodovala vystrojená rodinka.
Pracovala s velikánským fotoaparátem na stativu a celá procedura kolikrát trvala pěkně dlouho. Pod světly bylo vedro, tatínkové se potili a děti vřeštěly a prchaly po čtyřech mezi balonky. (Zrovna toto foto předcházel řev, úprk a pokus rozbít dort pěstičkou. Byla to však odolná pryž, odolná matka a odolná paní z fotokina).
Mělo to kouzlo, abych řekla pravdu.
Vyzvednutí fotek provázelo napětí, jak asi dopadly.
(Na své první na OP odsud, jsem vypadala jako cosi mezi retardem a makakem. Chtěla jsem se zabít 
)
Prodávala se nejrůznější alba a takové černé nalepovací trojúhelníčky, do kterých se fotky zasouvaly.
Jeden člen rodiny, co měl nejhezčí písmo, pak psal k fotkám komentáře a údaje na věčnou památku.
Dneska to máme v mobilech nebo fotky „vyvoláváme“ na compu.
No, jistě to má své výhody, ale do určité míry jsme přišli o to drobrodrůžo.
Chtěla bych vidět, jak by se děti místo s kazeťákem popraly třeba s diapozitivy.
Mívala jsem takovou televizku, plastovou, na které se mačkal čudlík a uvnitř se měnily fotky zvířátek.
Nebo krasohled.
Magnetickou tabulku, co příšerně vrzala, a na které nakreslit domeček byla obrovská legrace. Pak se s tím zatřepalo a ono se to smazalo.
Vůbec nevím, jestli by se tohle dnešním prckům líbilo.
I když, asi ano… a možná by byly díky všem joystickům a palečkům natrénovaným na dotykačích i zručnější.
Já měla domeček z magnetické tabulky vždycky jako ruinu.
Míša K
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů