Views: 23
Nevím, jestli byla i u vás včera odpoledne, nebo spíš navečer tak nádherná duha, jako tady, ale byla to krása!
Člověk se přerazí na schodech, aby vyběhl pro foťák, a při tom už dopředu ví, že ani sebelepší čočka nezachytí a nevcucne to, co vidí oko, cítí duše.
To prostě nejde.
Přesto jsem udělala euforicky asi 30 fotek toho samého úkazu ze stejného místa.
OBRÁZKY JSOU ZVĚTŠOVACÍ
Ne, není to ošklivá fotka, (mám těch samých ještě 29), ale stejně tam něco chybí.
Hodila jsem ji na Facebook, poslala Tomovi na mobil, poslala kamarádům…
Jo, určitě není k ničemu fotit a rozhodně mě Tomáš přivedl ke strašně příjemnému koníčku.
Fotím všechno. Od žížal, pavouků, brouků, stromů, mraků, listů, kytek a po duhy a západy slunce 
Jak jsem stahovala fotky té nádherné dvojité duhy, která se mi vešla do objektivu celá, tedy oba její konce, vzpomněla si na něco, na co si vlastně vzpomenu pokaždé, když duhu vidím.
Bylo to legrační, bylo to ryze dětské, dojala jsem policii, vyděsila matku k smrti a bylo mi něco málo přes pět let.
Pohádka, kterou mi vyprávěla máma končila vysvětlením že:
„.. na konci každé duhy je zakopaný hrnec se zlatými dukáty.“
„Co jsou to dukáty?“
„To jsou vzácné peníze ze zlata, Michalko.“
I uložila jsem tuto informaci pečlivě do své minihlavy.
Netrvalo dlouho a ze svého pokojíku jsem zaslechla maminku s tatínkem, jak se dost hlasitě baví na téma ony vzácné peníze. Maminka pravila že: „já musím obracet každou korunu jako nějaký poklad, a ty si tady hejříš jako Rothschild!“
Poklad.
To by chtělo duhu a najít její konec.
Ta, která se za nějakou dobu a nevím, jak dlouho jsem čekala, objevila na nebi, byla krásná a dobře viditelná.
Vzala jsem si lopatku, kterou měla sousedka v domě připravenou u zdi na sázení afrikánů, a vyrazila směrem, kde jsem identifikovala konec duhy.
V duchu jsem se viděla, jak dávám mamince hrnec s výrazem Indiana Jonese, a ona jak dojatě děkuje, že už ty koruny nemusí obracet a tatínek může hýřit.
Pochodovala jsem s lopatkou v ruce, oči upřené na konec duhy a snila jsem si.
Začalo se stmívat.
Když jsem se probrala ze snění o svém hrdinském činu a jeho završení, došlo mi, že tam, kde duha byla, najednou není nic. A taky jsem si všimla, že je tma, a že místo, kde jsem, neznám.
Ne že bych byla nějaká padavka, ale povídání o duze nebylo jediné, které jsem si u večerních pohádek uložila.
Uložila jsem taky klekánice, jeskyňky, obry, draky, kostlivce a jiné potvory úzce spjaté se smíváním.
Pětileté dítě na travnatém ostrůvku uprostřed Vysočan, co bezradně rýpe do země lopatkou a lehce pobrekává.
Něco takového, takový obrázek se naskytl kolemjdoucím a později také policejní hlídce.
Za mnou se ozval mužský hlas, který vyslovil moje jméno.
Ihned jsem vyloučila hlas táty, takže jsem usoudila, že to je obr.
Použití lopatky jako obranného předmětu jsem s ohledem na svou představu o velikosti obra pojala za zbytečné. Přikrčila jsem se a rozhodla se, že se neohlédnu.
Na co se stresovat.
„Hledá tě maminka a tatínek. Půjdeš teď s námi.“
„Hmm, je jich víc…“
Rozbrečela jsem se tak mocně, že si vlastně jen matně pamatuji, jak mě někdo zvedl, nesl, zabalil do deky, posadil do auta, a jak jsem pak uviděla strašně ubrečenou mámu, která se celá klepala.
„Seděla ve Vysočanech pod viaduktem u parku. Vydala se pro hrnec zlatých peněz na konec duhy. Chtěla je dát vám. S touhle cestovatelkou si ještě užijete, paní Kudláčková.“
Tohle, co ti strážníci říkali, si nepamatuju, to mi máma vyprávěla.
Já si pamatuji, že se mi chtělo strašně spát a že v autě, kterým jsem jela, zůstala ta lopatka.
Vlastně je to příběh, zážitek, na který si pokaždé vzpomenu a vždycky mám takové, teď už jen humorné nutkání ten hrnec najít.
Včera taky a protože jsem viděla oba konce, mohly to být dva hrnce.
Když přijel Tomáš, šel s Ječmenem do lesa a pak volal, abych šla otevřít dozadu, že už se jim nechce předem.
Duha byla dávno pryč, ale já zase viděla něco jiného, něco zase jinak hezkého a tak jsem se ještě chvíli válela po poli a připadala jsem si jako Malý princ.
Připadám si tak pomalu každý den, protože každý den civím v úžasu na západ slunce a nikdy se mi ten pohled neomrzí.
Včera jsem si prošla hned několik pohádek, vrátila se do dětství a zválela jsem zhruba deset čtverečních metrů krmného hrachu na poli 
Mějte krásný den! 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů