Views: 13
… a určitě bych měla poděkovat i všem, kdo jste pod článek o mém parádním datu 11.3. napsali tolik hezkých vět, které byly navíc ještě moudré.
Slíbila jsem, že se podělím, až si vyzvednu dárek, který jsem dostala na rozloučenou od svého táty, který mi odešel.
Dělím se.
Je zvláštní, a možná by mě to nemělo ani moc překvapovat, že vybral přesně to, co jsem si přála, co mě přitahovalo už dlouho.
Nikdy jsem mu neříkala, jak ráda mám právě křišťály.
A už vůbec netušil, že nejvíc z nich mě přitahuje sagenit.
Je to zvláštní druh křišťálu, do kterého je vlastně vrostlý minerál, který se jmenuje rutil.
Celý kamínek pak vypadá, jako by v něm nechala trošku vlasů nějaká víla.
Proto se mu také říká „Venušiny vlasy“.
Říkám si, že to ani není žádné překvapení, že ho táta vybral, protože radar na to, co cítím, co potřebuj, a kdy mám potíže, rozhodně měl, což jsem zmínila v předešlém článku.
Celý kamínek má tu vlastnost, že dělá ženu krásnou, jakoby viditelnou a že je to dobrý pomocník na lásku (vedle růženínu) a má také zdravotní vliv na lidské tělo.
A je tu ještě jedna věc.
Krom toho, že posiluje imunitní systém a chrání před zlým slovem a zlou energií, kterou na člověka může někdo přenášet, třeba i na jakoukoli vzdálenost, tak se o něm vysloveně píše, že CHRÁNÍ PŘED NEMOCEMI KOSTÍ.
Došlo mi, jak moc nad tím táta přemýšlel, když mi ho vybíral.
Zemřel na rakovinu kostí.
Asi málokoho by nerozbrečelo, když si uvědomí, že se ho ten druhý snažil i třeba takto chránit před tím, co ho samotného zabilo.
Věděla jsem dobře, proč si nejedu vyzvednout dárek sama, proč jsem poprosila Toma, aby se mnou jel.
Těžko bych, i přesto, že jsem celkem držák, dokázala cestu zpět odřídit. Tak dobře nazpaměť ji neznám, abych to dala poslepu.
Mám nejkrásnější kamínek, ve vesmíru a nejcennější věc – mám jedinou věc – po svém otci.
Rovnám se s tím, ale jde to pomalu.
To je ten problém, když si člověk vyčítá věci, které nemohl změnit.
Vím, že jsem s ním nemohla být, nemohla ho obejmout, nemohla se rozloučit, nemohla mu být oporou, nemohla mu říct, jak strašně moc, ho mám ráda, protože nechtěl.
Rozumím tomu.
Je to ošklivá nemoc a chápu, proč si to právě takhle přál.
Naučím se přeskakovat onu pomyslnou díru, která je ve mně.
Zahrabat nejde.
Ale jde mi to teď už líp.
Jednak si pořád žmoulám kamínek, a jednak a to jsem chtěla opravdu upřímně napsat, mám komu brečet na rameni, protože ho ochotně nastaví.
Tom ví, že víc dělat nemůže, ale neví, jak moc vlastně dělá.
Byl tu, když jsem potřebovala, je tu, když to na mě přijde, a to je hodně, možná víc, než si sám připouští.
Člověku dojde, jak je tohle důležité, až když to fakt potřebuje.
Drobnost, ale velká.
Nedávno jsem viděla takový obrázek, možná bych si ho nevšimla, kdyby pro mě nebyl text na něm tak aktuální.
No, člověk si většinou všimne toho, co zrovna koresponduje se stavem jeho duše.
A víte, co udělám?
Dohodla jsem se s Tomem, že mému tátovi zasadíme strom.
Koupím nějakou pěknou borovičku (jak je mám ráda, jsem už někde psala) a tu mu zasadíme, abychom se na ni mohli koukat, jak hezky roste.
Jsou to takové berličky pro raněnou srdeční komoru, ale vcelku fungují. Na ten stromeček se moc těším. Zas jedna maličkost, co mi ho jakoby personifikuje.
A bude se jmenovat Jiří.
Jednou bude veliký a silný a bude tady dýl, než my.
A tak to chci zase já.
Přeji vám krásný den a pěkný vstup do nového týdne.
A díky.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů