„Nazdar telepate“! Patrně s těmito, nebo podobnými slovy, zvedáte sluchýtko, na jehož konci je člověk,. na kterého jste právě pár vteřin před tím mysleli. Možná se pak třeba zamyslíte, a řeknete si, kdo to vlastně vycítil, vy, že zavolá, nebo on, že pojmul vaši myšlenku? Odpověď mnoha vědců, a já myslím, že to tak je, je OBA. Telepatie, nebo česky přenosu mylšenek, jsme, v určitých chvílích a patrně na určitých vlnových délkách, schopni všichni.

Schopnost, respektive její název je odvozen z řeckého slova tele (vzdálené) a pathe (cítění).

Máme ji všichni a také ji často využíváme.

Bohužel to povětšinou neděláme zcela vědomě. V mnoha případech tomu ani nevěnujeme pozornost.

Kolikrát za den třeba uděláme něco, co po nás ten druhý chtěl, ještě dříve, než to vyslovil? Podáme sůl, odpovíme dřív, než zazněl dotaz, bereme do ruky telefon dříve, nežli vůbec zazvonil, a za volantem se to stává také.

Velmi často třeba začneme brzdit okamžik před tím, než neopatrná babička strčí nohu do silnice, přičemž jsme se původně jejím směrem ani nedívali.

O tak běžných jevech, jako je přání, aby nám někdo zavolal, a on tak do několika minut učiní, ani není třeba polemizovat.

~  Milující dvojice například projevuje ve svém vztahu více telepatických schopností než kdokoli jiný.

~  Také mezi členy rodiny je tento jev zcela běžný.

~  Matky cítí, když jsou jejich děti v nebezpečí.

~  Dvojčata mají velmi silnou vazbu jedno na druhé a komunikují často jinými způsoby, než které používáme my.

~  Schopnost přenosu myšlenek vykazují také zvířata, která s námi žijí, což mi majitelé psů určitě rádi potvrdí.

Velmi intenzivně se tomuto jevu věnoval i Sigmund Freud.

Telepatie je regresivní, prvotní schopnost, kterou jsme ztratili, ale stále, za určitých podmínek, máme všichni schopnost ji projevit.

Podstata telepatie tkví v tom, že nějaký stav vědomí či prožitek, barvy, zvuk, bolesti, chutě, představy, předmětu, kresby nebo čísla se přenáší přímo z vědomí jednoho člověka do vědomí jiného člověka bez prostřednictví smyslového vnímání.

Problém nastává ve chvíli, kdy se pokusíme o telepatii vědomě, cíleně.

Najednou je to větší problém, než když něco náhodně vyšleme a druhý na to zcela automaticky zareaguje. Čím to je, že když to chceme, tak to jde hůř?

To je právě předmětem zkoumání mnoha vědců a psychologů.

Po celém světě stále probíhají různé druhy pokusů a pozorování na osobách i zvířatech.

Svého času jsme experimentovali podle některých návodů z různých příruček.

Výsledky byly zajímavé.

Zkuste to!

Vyberte si na ulici vybrat náhodného člověka, který jde po cestě před vámi. Jděte za ním a srovnejte s ním krok. Prostě tak, abyste když on vykročí levou nohou, vykročili tou samou, atd. Pak se mu upřeně dívejte na temeno hlavy a podvědomě mu přikažte, aby se otočil… a hele!

Skutenčně to funguje a to pokaždé!

Schopnost přenosu myšlenek lze prý i s úspěchem trénovat.

Můžete například nakreslit na papír jednoduché symboly a sednout si s partnerem naproti sobě s tím, že on má před sebou stejné. Jeden se podívá na nějaký ze symbolů a pokusí se partnerovi telepaticky sdělit, který viděl. On pak vytáhne se svého zásobníku takový, který si myslí, že ten druhý měl na mysli.

Ne vždycky to funguje napoprvé stoprocentně. Je to i o nadání.

Neexistuje ovšem podle současných vědců člověk, který by schopnost pojmout nebo předat myšlenku neměl vůbec.

A proč ne?

Možná vidíme složitost v něčem, co je v zásadě strašně jednoduché. Když se nad tím zamyslíme, je myšlenka, vlastně druhem energie, kterou vyprodukovaly elektrické výboje v našem strašně složitém mozku. No a energie je přenosná. Současně si musíme uvědomit, že jestliže je něco schopno energii vyslat, jestli je to vysílačem, pak je to logicky schopno i to stejné přijmout. Musí to být také příjímačem.

A jsme doma.

Myšlenka je energie a mozek, to je mechanizmus, který vydá na samostatný zítřejší článek 

Michaela

[sexy_author_bio]