Jsou –li zde přítomni dávní čtenáři, pak si jistě vzpomenou na rozhovory se zvířátky a hmyzáčky. Plánuji je vydat i knižně. Tentokrát si připomeňme paní Ploštici, vlastním jménem, Pyrrhocoris apterus. Pozvání přijala a hned na kameni před domem se omluvila, že má s sebou partnera, se kterým právě pracuje na rozmnožení druhu. Vlastně ploštice málokdy vídám jinak.

Nevadí vám, paní Ploštice, že je tady dost sluníčka? Nechcete raději do stínu?

Ne, ne děkuji, ráda si pobudu na slunci, zvláště teď na jaře, ačkoli je fakt, že prima se cítím i ve stínu a víc ho vyhledávám.

A kde tedy žijete nejraději?

Najdete mě především tam, kde jsou lípy, protože moc ráda sosám nektar z jejich květů, ale taky mám ráda akáty třeba a moc mi chutná sléz.

Jíte jenom nektar z květů?

Kdepak, já si občas sosnu taky šťávičku z jiného brouka, protože si myslím, že strava by měla být pestrá.

Souhlasím.
Chci se zeptat, všimla jsem si, když jsem se dívala na vaše kolegyně, že se páříte s oblibou skupinově, pokud nevadí taková otázka, jak často?

No, to pokládáte, lidská ženo tu otázku špatně. Spíše je zajímavé jak dlouho. Náš sex totiž proběhne na jaře jen jednou, což moc není, ale zato trvá klidně celý den. Ostatně podívejte, tady zrovna jeden se mě nechtěl pustit.

On?

No dobře spíše já jsem nechtěla akt přerušit, protože pak už nebudu mít moc času.

Jak to?

No tak nakladu vajíčka a pak uhynu.

To je smutné a manžel?

Ten taky.

Všimla jsem si, jakoby některé z vás, při tom dlouhém sexu byly jakoby placatější, to už jako umíráte?

Ne, to nevím, co jste viděla, to tak rychle nebude. Spíše to prostě trochu vyčerpá, a jestli zrovna ten, jak říkáte, placatý měl hlad… jinak pro nás bezprostředně sex smrtelná věc není.

To jsem ráda! A jak vypadá vaše miminko?

Jak asi víte, musí to být napřed larva, ta moc zajímavá není, ale nymfa, tedy to po larvě, to už by vás mohlo zajímat. Mám tady fotku babičky když byla malá, tak se můžete podívat.

Jéje, to je červené, až to oslňuje.

To jo, ale ne moc dlouho.

Jak dlouho?

Budete se divit, ale jenom pár minut, pak se hnedka vybarví. Ale hned ne tak, jako dospělý jedinec. Asi nějak takhle. To jsem já, když bylo asi půl hodiny.

Hezké. Všimla jsem si, že kresba na zádíčkách není u každého stejná, to je zajímavé.

To ano, kresby se nám liší a od toho jsme jarní magický brouk, hlavně v Irsku a v některých částech severní Ameriky.

Jak to?

No, tam lidé věří, že když u první jarní kolonie ruměnic, kterou člověk uvidí, najde tu, jejíž kresba se usmívá, bude mít ten člověk štěstí.

Hned zítra se půjdu podívat k lipám, jestli uvidím usmívající se ploštici. Moc děkuji.

No to můžete, ale to už neplatí.

Jak to?

Přece své první ploštice vidíte teď, ne?

A jo, vlastně. Tak půjdu lovit úsměvy až se rozloučíme. Vy jste asi hodně společenský brouček, když je vás všude tolik najednou, že?

Ano, ploštice ruměnice, Pyrrhocoris apterus tedy já, žijeme ve velkých koloniích a samotu nesnášíme. Cítíme se spolu bezpečněji.

Zajímá mě vaše pěkná kresba, která mi připomíná Mayské vzory. Máte něco společného s mayskými Indiány?

Ne, vůbec ne. Ta kresba je ochranná. Je to kvůli ptákům, aby hnedky věděli, že jsme nejedlé. Nejsme chutné a podle kresby to pták vidí, že tenhle brouk s velkýma očima na zádech by nebyl dobrý oběd.

Jste užitečné?

Snad jedině, že občas vycucneme nějakého brouka, takže uklidíme a on se rychleji rozpadne, ale hlavně nejsme nijak škodlivé.

Takže, abych to shrnula, vy se teď tadyhle s pánem spáříte, pak nakladete vajíčka a uhynete… no a stihnete ještě vidět vaši nymfu?

Ano, to stihnu pravděpodobně, pokud mě někdo nerozmázne botou.

Berete to s humorem, musím říct, ten život.

No tak jasně, vždyť se na mě podívejte, copak vypadám, jako nějaký Hamlet? Jsem veselý brouk, který je poslem jara. Říká se totiž, že jaro začíná teprve tehdy, když se objevíme my.

Tak to je jaro vážně tady. Mockrát vám děkuji za rozhovor a přeji vám hodně štěstí. Je něco, co byste vzkázala lidem? Víte, každého hosta z říše fauny se takto ptám nakonec.

Asi to, co ostatní brouci. To, že jsme, tedy vašim lidským měřítkem, nižší živočišnou formou, neznamená, že jsme méně důležití. Jsme nejen mnohem početnější, ale máme vlastní svět, který je součástí tohoto světa, a jsme v něm nepostradatelní. Každý jeden brouk má zde stejné užívací právo, jako každý jeden člověk. A hlavně, kolonie ploštic, nebo kterýchkoli jiných brouků, se od kolonií lidí zase až tak neliší.

Ještě jednou děkuji, jste moudrý brouček. A dávejte pozor, aby se vám cestou zpět nic nestalo.

Nebojte, nemám to daleko. Jen tady k těm prvním lipám.

Michaela Kudláčková
s poděkováním paní
Ploštici ruměnici Pyrrhocoris apterus

Fotografie:
Muerano
Michaela Kudláčková
Dr. Erhard Henkes
Wikipedia