Jakmile začnou zrát jahody, mám konečně ten správný pocit, že je léto tady a aprílové náladové počasí daleko za námi. Zatímco u jiných v tento čas startuje senná rýma, nebo přinejmenším nějaká pylová alergie, ve mně se probouzí zavařovací úchyl. Nacpu do sklenic cokoliv. Pravidelně začínám právě jahodami a končím až dlouho po příchodu podzimu s houbami a aronií. 

Má úchylka je naprosto v souladu s okolím.

Dcera zvládne stláskat palačinky z litru mléka v kteroukoliv denní dobu. Samozřejmě s tak tlustou vrstvou džemu, že by takové množství vystačilo průměrné rodinně na celý víkend.

Syn zase cokoliv zapije houbičkami v láku.

Kyselé kloboučky v slizkém láku pije nejraději rovnou ze sklenice. Zatímco nejmladší synek je fascinován kuličkami muchovníku v kompotu, manžel se nejraději opájí pohledem na nacpanou špajzku.

Bývaly doby, kdy jí ukazoval návštěvám.

Měli jsme ale důvěrný a dlouhý rozhovor a už to nedělá. Občas ho ale zaslechnu, jak šťastně heká, když uklidím na police novou várku džemů. Dělá, že jde na záchod, slyším, jak vrznou dveře od špajzu, pak si lehne do postele, a usmívá se. Celou sezonu.

No, ale co si budeme povídat, kochat se chodím také.

Jenže ze mě nevzdychá předzvěst katastrofy, jakože, už se sem další sklenice se zavařeninou nevejdou, tak klidně může přijít Rus nebo padnout meteorit. Já spíš vzpomínám na to, jak jsem děti donutila ke sběru borůvek prostředky hodnými zavržení nejméně ženevskou konvencí.

Při pohledu na ostružinový džem, se ozvou stará zranění z pádu do jednoho obzvláště hustého trniska. A hříbky v octu doslova opláču. Na Nově den co den v hlavním zpravodajství hýkali nad obzvláště olbřímí úrodou praváků.

Já chodila měsíc a půl do lesa s nadějí, abych odešla z lesa s prázdnou.

Málem jsem o rozum přišla, než ho houby dostaly a konečně vyrazily i u nás. Dočkala jsem se a to odpoledne jsme je pěchovala do sklenic s obzvláště vítězným a sadistickým úsměvem.

Ale nejsou to jen zmařené sny, porušení ústavy o právech dítěte a bolavé jizvy. Je to i sluníčko zavřené do sklenic, vzpomínka na prázdniny a místa, která mám ráda. Protože já to mám ráda všude, kde roste něco, co se dá sníst.

A protože nerozumím vínu, ani umění, mám archiv džemů.

K tomu prvnímu džemu vůbec mne donutila jedna milá paní, která mne obdarovala asi deseti kilogramy broskví. Jelikož jsme v té době s mužem požívali všech výhod manželského bezdětného života, odhadla jsem, že takové množství ovoce prostě bez zkažení žaludku nebo ovoce v nějakém slušném čase dát nemůžeme.

A tak jsem stvořila první džem.

Důvěra v mé schopnosti a v úspěch něčeho tak divně jednoduchého byla hmatatelná. Každý den jsem chodila koukat, kdy experiment konečně exploduje, zplesniví, nebo odkráčí kamsi za světlem po svých. Nic takového se nestalo a já si nostalgicky schovala jednu skleničku na památku. Protože jednou nikdo neuvěří, že já někdy něco takového podnikla.

Někdo má žraločí zub z dovolené na krku a já džem ve špajzu. Adrenalinový zážitek naprosto totožný.

Do příštího roku mi trochu narostla ramena.

A tak jsem riskla první jahodový, pak rybízový…… a začala úchylačit naplno. Zkrátka podle toho, co se urodilo. Někdy, i když se neurodilo.

Jednou vytáhla babička v létě děti na pár dní na hory.

Když se vraceli, už dopředu do telefonu rozjařeně hulákali, že vezou brusinky a jak je musím naložit, protože na Silvestra udělám svíčkovou a pomějem se.

Vytáhla jsem hrnec, skleničky, vyvařila víčka.

Jenomže nadšení dětí mělo vyvážit úsilí, které brusinkám věnovaly, nikoliv množství. Dovezli půl plastového kelímku od kávy, kterou si babička dala na jakési horské boudě, kdy měla dětí zrovna tak plné zuby jako nekonečných kopců.

I uklidila jsem hrnec, vytáhla rendlík.

Uklidila jsem rendlík, vytáhla jsem rendlíček a opláchla sklenici od kaviáru, která akorát tak odpovídala předpokládanému množství.

Problém je, že tu skleničku mám dodnes.

Bojím se, že u stolu pro pět lidí bych musela brusinky pečlivě odpočítat každému na talíř.

Každý rok nebyl zrovna tak bolestivě hubený.

Některý voněl meruňkami, jiný po malinách, a když přišly kroupy, bylo od každého kousek. Taková rebarbora s černým rybízem, jahodami a hrstkou malin se stala hitem na dlouhou dobu. Z každého roku jsem vytáhla skleničku toho nej nej nej a dala ji stranou tak, abych ji nenašla ani já.

A tak mám skleničku meruňkového džemu z roku, kdy se mi narodila dcera. Třeba se jednou vdá a použiji ho na svatební koláčky. Mám i jahodový, když se narodil synek. Je to zatím spíš mámin mazel, ale i Honza jednou vypadl z pece do světa a potřeboval buchty. Tyhle nebudou povidlové, ale určitě mu princeznu a půl království přinesou.

Letos jsem už začala.

Jahody i se sluníčkem, které posbíraly, jsou ve skleničkách, pevně uzavřené a čekají na svou příležitost. Je to teprve začátek. Letos asi v archivu skončí sklenička třešňového. Až zaplatíme hypotéku, třeba si jednou nad palačinkou s památečním džemem vzpomenu, jak jsme koupili dům s tou krásnou třešní.

Nejsou to jen marmelády. Jsou to vzpomínky v cukru. Sladké i po letech. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]