Kdyby Vás omrzelo válení u vody či lopocení s hlínou na zahrádce, ráda bych Vás pozvala na výlet za hromadou kamení. Za jednou z nejkrásnějších v naší zemi.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Už na konci čtrnáctého století zlákaly Čeňka z Vartenberka dva unikátní čedičové sopouchy ke stavbě hradu.

Daly mu i jméno Trosky, neboť díky nim z dáli připomínal zříceninu.

Z blízka byly ale unikátně promyšlenou obrannou stavbou. 

Mezi dvěma věžemi, zavalitou Babou a vysokou nedobytnou Pannou, byl umístěn vnitřní hrad. Z jedné strany byly Trosky chráněny prudkým srázem, ze strany druhé vysokými zdmi.

Po smrti Čeňka připadl hrad Václavu IV. V roce 1398 přešel do vlastnictví Oty z Bergova a následně jeho syna Oty mladšího.

Ten svým zaujetím pro katolickou církev proti sobě poštval vojska z lidu, avšak hrad útoku odolal. Jak už to bývá, neustál lidskou zradu a podvod a tak se dostal pod nadvládu dvou lapků Šofa a Švejkara.

Zemský místodržící se rozhodl zjednat nápravu, ale ve spravedlnosti hrad útok ustál.

Oběma zlodějům prý tenkrát zachránila krk tajná chodba. Syn Oty Jan prodal Trosky Janu Zajíci z Hazmburka a jejich pohnutou a krátkou historii ukončilo konečně vítězné tažení královského vojska v roce 1469.

Pak už sloužily jen jako hospodářské a správní budovy. Ještě několikrát změnily majitele.

Třicetileté války se dožily již ve spustošeném stavu a dnes jsou v majetku Památkového ústavu.

Teprve romantismus devatenáctého století objevil znovu tajemnou a malebnou zříceninu.

Stala se inspirací pro mnohé malíře a básníky. Mnohokrát je navštívil například K. H. Mácha jako často před ním Bohuslav Balbín, Josef Jungman a mnozí další.

Obrázek se po kliknutí zvětší

I díky tomu přežilo do dnešní doby mnoho pověstí spjatých s tímto místem.

Temná hornina čedič vyvřela do unikátního a inspirativního tvaru.

Zároveň se stala i stavebním kamenem Trosek. Jeho načernalá barva umocňuje pocit, který sedne na každého jen trochu vnímavého člověka po průchodu  hradní bránou.

Spletité a nebezpečné podzemní chodby jsou již dnes opatřeny mříží.

A tak nemůžeme na vlastní pěst prověřit vyprávění o tajné únikové chodbě či bráně do pekel v samém podhradí. Jako každý správný hrad má i svůj ukrytý poklad a to přímo opatovický. Ten měl být ukryt Otou z Bergova po vyloupení Opatovického kláštera.

Od pobytu  Šofa a Švejkara na svém hradě se mu z jejich řemesla mnohé zalíbilo.

Fandům keltů připomíná impozantní tvar skaliska býčí rohy a spojují ho s kultem býka.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Nikdy nebyly důkazy nalezeny (až nedávno pozůstatky pícky na lití bronzu) ale spatřit zapadat slunce o letním slunovratu mezi oběma věžemi zvyklá lecjakou romantickou duši.

Nejznámnější pověst vypráví o staré Markétě a její vnučce Barboře. 

Stará kališnice si nemohla přijít na jméno se silně katolicky založenou Barborkou a tak každá bydlela ve své věži a z oken na sebe celé dny pokřikovaly. Každá štědře podporovala stavbu kostela dle své víry v nedalekém Újezdu pod Troskami.

Škodolibý stavitel je oba postavil stejně daleko od sebe jako jsou věže Baba a Panna.

Navíc bral od znesvářených sokyň peníze bokem, aby právě ten či onen kostelík byl dostavěn dříve. Oba zakončil ve stejný den a s tučnými úplatky rychle z kraje zmizel. Barboře zanedlouho posel přinesl zprávu z bojiště o smrti jejího milého a ta se vydala vstříc smrti skokem z okna své věže.

Teprve pak Markéta pochopila, co všechno hádkami promeškaly a jak jí Barborka chybí.

Zanedlouho zemřela.

Obrázek se po kliknutí zvětší

A ještě jednou o uštěkaných ženských.

O manželce a dceři Oty z Bergova Marii a Karolíně. Když Ota odjel bojovat do dalekých zemí, hádaly se tak dlouho o vládu, až je nechali ve věžích zazdít a byl klid. Po čase se odvážlivci šli podívat, proč křik utichl, ale našli jen otevřené okno.

Jejich těla ani živé ženy nenašli nikdy.

Pokud sem zavítáte, vylezte na štíhlou a dodnes vyšší Pannu a rozhlédněte se do okolí.

Právem je zdejší kraj zván Českým rájem a Trosky jeho dominantou a symbolem.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Na začátku jsem slíbila hromadu kamení.

Kdyby vás výstup na zříceninu a následné kochání ještě zcela neukochalo, jen kousíček odtud leží Prachovské skály. Po pěti kilometrech jízdy a malé zajížďce ze směru na Jičín se dostanete do skalního města. V pohodě ho projde i někdo jako já, se šlachami zkrácenými od sezení u počítače a dechem zesláblým ponocováním.

Z vyhlídky se ještě jednou podíváte na Trosky a do krajiny.

Vzpomněla jsem si na Vesničku střediskovou a pana doktora:

“ To není země, to je zahrádka. . .“

Co dodat víc?

Šťastnou cestu.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]