Londýn, to byl vždycky můj sen. A najednou jsem se v únorovém Londýně opravdu ocitla!
Bydlela jsem v malém pokojíčku poblíž nádraží Paddington a dobře jsem udělala. Jezdila odtud totiž moje později oblíbená linka autobusu 23, která měla na své trase všechny důležité body jako Oxford Street, Regent Street, Picadilly Circus, Trafalgar Square, St Paul´s Cathedral a další…

(pozn.red: Všechny obrázky lze kliknutím zvětšit)

Ve vedlejší ulici na druhou stranu od nádraží je nemocnice sv. Mary, kde se nejen nedávno narodili malý princ George a princeznička Charlotte, ale také tam Alexander Flemming vynalezl penicilin.

Mayfair – jedna z nejprestižnějších a nejbohatších částí města, kam patří i Oxford Street.

Kdysi tudy prý chodívaly vznešené dámy na ranní procházky. I já jsem tudy vyrazila jednou ráno, když tam bylo ještě poloprázdno, a to nejsem ani vznešená dáma.

Na začátku Oxford Street, slavné nákupní třídy, stojí tento mramorový oblouk.

Nejdřív jsem se divila, proč zrovna tady, uprostřed ničeho, ale pak jsem zjistila, že původně byl vztyčen jako brána do Buckinghamského paláce – jenže se ukázalo, že na průjezd královského kočáru je moc úzký.

Nedaleko tohoto oblouku se nacházelo Tyburnské popraviště.

Dnes nic nenasvědčuje tomu, že  poblíž těchto míst byly popraveny tisíce lidí. Já jsem se tam cítla dobře, a nejen já…

A tady začíná Hyde Park. Za zády ruch velkoměsta, před sebou má člověk jen uklidňující zeleň.

Poblíž hranic Hyde Parku stojí dojemný pomník zvířat, která sloužila a zahynula ve válkách.

Z jedné strany přicházejí kůň a osel obtíženi nákladem a za mezerou už jsou zvířata volná.

Při každodenních pochůzkách po Oxford Street jsem nemohla vynechat slavný obchodní dům Selfridges.

I když už nemá svoje kouzlo, jaké měl v mém oblíbeném dobovém seriálu Pan Selfridge, voněla tam ve vzduchu čokoláda jako nikde jinde na světě.

Jak vypadá parlament a proslulá věž, které se říká podle zvonu Big Ben, to všichni víme.

Byla tam perfektní atmosféra a Big Ben má nádherný, majestátní zvuk – slyšela jsem jej odbíjet pravé poledne.

Mě ale zaujal i tenhle dudáček s liškou na tom správném místě.

Navštívila jsem vyhlídku v budově 20 Fenchurch a počasí mi přálo.

Lístky se rezervují jen předem přes internet. Vstup je volný, ale návštěvníci se musí připravit na dlouhou frontu a přísnou bezpečnostní prohlídku.

Nedoporučovala bych předtím chodit po nákupech, protože člověk může nahoru jen s malým zavazadlem/kabelkou bez jakýchkoliv dalších tašek.

Stojí to ale za to, ve 35. – 37. patře člověk vidí Londýn ze všech stran jako na dlani.

K St Paul´s Cathedral, o které jsem od začátku věděla, že bude jedním z mých londýnských cílů, jsem přicházela těsně před pátou.

V 17 hod. tam začínají Evensongs, zpívané mše, kam je volný vstup.

S turisty se počítá, jsou pro ně vyhrazena místa v části oddělené od zpěváků. Ve spojení s majestátním interiérem katedrály a vědomím, že přesně tudy kráčela princezna Diana k oltáři, kde na ni čekal v jejich svatební den princ Charles, k tomu povznášející hudba…krásný zážitek.

Z obchodního domu One New Change v těsné blízkosti katedrály je možnost nechat se výtahem vyvézt do 6. patra, kde je kromě barů i vyhlídková terasa přímo na kupoli chrámu.

Až budu v Londýně příště, sednu si na Trafalgar Square a budu jen nasávat atmosféru.

Tohle místo mě okouzlilo.

Imperial War Museum bylo mou další zastávkou.

Kromě různých exponátů a naučných tabulí o době první, druhé i studené války tu člověk najde čtvrté patro věnované holokaustu. Řečeno bez nadsázky, bylo to jediné poschodí, kde byla děcka potichu a jako zařezaná.

Ještě jsem neviděla tak rozsáhlou, ucelenou a působivou expozici včetně předmětů (od uniformy tuším Adolfa Eichmanna po boty po zabitých v koncentračních táborech) na toto téma.

Na mnoha místech se člověku sevře srdce, třeba u výstavky osobních věcí vězňů – jejich posledním majetkem zůstal většinou nanejvýš hrnek, knoflík anebo pár střepů.

I když je to hrůza, tak už jen kvůli tomuto poschodí stojí za to muzeum navštívit. Jako v případě mnoha dalších londýnských muzeí je i sem vstup zdarma.

Jsou místa, jejichž krásu prostě fotoaparátem člověk nezachytí.

To platí i o Royal Albert Hall a Albert Memorial. Jako vzpomínku svého manžela Alberta, který zemřel ve svých 42 letech na tyfus, nechala královna Viktorie vybudovat tento nádherný památník.

Pokud šlo o přesuny po Londýně, využívala jsem doubledeckery, ve kterých jsem strávila hodiny a viděla tak cestou kus města. Asi si dovedete představit moje nadšení, když jsem z letadla uviděla první typicky britský domek (už jen chybělo, aby z něj vyšli Beatles), když jsem viděla, že se tam opravdu jezdí vlevo, a když jsem sedávala v prvním patře těch slavných červených autobusů… 

Čtvrtý den už jsem neměla kapacitu na další zážitky, takže jsem se jen svou oblíbenou třiadvacítkou přesunula na Liverpool Street Station, kde jsem vyčkala na vlak, který mě přivezl na letiště Stansted.

Příště se chystám na Tower Bridge a pak mě najdete kochat se velkoměstským ruchem na Trafalgar Square.

Petra (peetrax)

[sexy_author_bio]

(Fotorafie: Autorka článku)