Malá Kenťula zase trochu povyrostla, (nevím, kdo jí to dovolil … mi už tááákhle vyrůst) a tak jsem si řekla, že letos poprvé nepojedeme jen chytat bronz, plácat bábovičky na pláži a sbírat škebličky, ale cestu pojmeme jako výletovo-odpočinkovou, chodivou a koukací  

Obrázek se po kliknutí zvětší

Volba padla na Španělsko, městečko Calella, ležící zhruba 45km severně od Barcelony.

Cestovní kancelář, od které jsem  cestu vybrala, měla v nabídce jeden pěkný menší hotel, který je umístěn v tzv. první linii, tedy u moře, a stál na jižním konci opravdu rozlehlé pláže blízko majáku a skalisek.

Hotýlek se mi líbil už na fotkách. Poprvé jsme s dcerkou nejely do privátu, ale do hotelu s kompletními službami.

Cesta do Španělska byla překvapivě poměrně rychlá.

Řidiče jsme měli nejen příjemné, šikovné a velmi ochotné, ale jeden z nich byl i velice pěkný.

Když nehrál film a nebylo nic zajímavého v okolí, koukala jsem na něj

Malá Kenťa si cestou malovala.

Brebentily jsme a dcerka měla na starost kapesníčky (vyndavat, podávat, hlídat, zda nedošly), odpadky (vlastní miniodpadkový pytel zaplnit a na zastávce odnést do koše) a svého medvídka (bavit ho a opečovávat) .

Na podobné dlouhé cesty je zvyklá od nejútlejšího věku a mám štěstí, že prostě nijak nezlobí, nenudí se a dobře spí.

Zastávky na čerpacích stanicích máme už vychytané.

Nikdy nestojím dlouhé fronty na dámské toalety. Z 99% je totiž vždy u obsluhy klíč na toaletu pro vozíčkáře a rodiče s dětmi, takže si pro klíč dojdu a máme nutnosti odbyté…

Přes Německo utekla cesta rychle a Francii jsme částečně prospaly.

Ráno kolem páté už jsme si dávaly první španělskou snídani a těšily se na moře zatím jen za oknem autobusu.

Všichni cestující nejeli do jednoho místa, takže proběhl rozvoz do destinací od Costa Brava až po Costa de Maresme.

Nakonec jsme zůstaly v autobuse zcela samy a vystupovaly jsme poslední.

Pak už nás jen čekalo ubytování a deset dní dovolené…

Naší delegátkou byla příjemná slečna, která kdyby mohla, snese nám modré z nebe.

Do hotelu dojížděla, vždy měla vzornou nástěnku s informacemi a nebylo nutné nic hledat.  Vše měla výborně připravené.

Do poslední chvíle jsem netušila, jak bude vypadat náš pokoj.

V duchu jsem se modlila, aby naše přání – mít výhled na moře – bylo splněno.

Pan recepční byl typický Španěl. 

Dlouhé tmavé vlasy do culíku, takový „skoroBanderas“ a i on byl usměvavý, ochotný a kartu od našeho pokoje nám předával o dvě hodiny dříve, než se dle pravidel má …

Vyjely jsme do 7.patra a otevřely jsme pokoj.

Byl nablýskaný, navoněný, v koupelně obří zrcadla, nikde ani smítko, a tak jsem zaparkovala kufr, zahodily jsme batůžky a šly jsme zjistit, kam se z balkonu budeme dívat.

Otevřela jsem dveře na domnělý balkon a doslova se mi zatajil dech.

Neměly jsme balkon, ale obrovskou soukromou sluneční terasu !!

Stůl, křesla, lehátka… prostě velikánská terasa, moře před námi a nad hlavou modrá obloha.

Tak krásně, jak naše španělská dovolená začala, také pokračovala.

Obrázek se po kliknutí zvětší

První den jsme si prošly okolí hotelu a pláž.

Městečko Calella má několik km dlouhou palmovou promenádu, kde je samozřejmostí pěší zóna i cyklistická stezka.

Jistou zvláštností je vlaková trať vedoucí podél pobřeží.

Barevné vlaky tu ale projedou tak rychle, že je člověk ani nevnímá a na pláž se lidé prostě dostanou podchody, kterých je po celém městě mnoho, nejen pod tratí, ale také pod hlavní silnicí.

Všechny podchody jsou čisté, denně několikrát umývané a čištěné voňavou desinfekcí.

Všude jsou toalety zdarma, nikdy v nic nechybělo a poměrně často jsme potkávaly pány v reflexních vestách, kteří vymetali písek z chodníků, starali se o koše na odpadky a neustále vše čistili, zalévali květiny, a ještě se stihli usmívat na turistky.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Městečko nabízí moderní hotely, diskotéky, bary, cukrárny a obchůdky.

Má ale i krásné historické centrum s kostelem a náměstíčkem, kde oázu klidu o pár metrů dál střídá dlouhatánská nekonečná ulice.

Tady je obchod na obchodě, a co se týká suvenýrů, určitě uspokojí každého zákazníka.

Prodejci jsou samozřejmě místní, ale také Afričané a sem tam dokonce i Vietnamci.

Zelenina, ovoce, ryby, sýry, vína, oblečení, botky, cetky, vějíře a kastaněty – všude všeho hromady. Ochutnaly jsme zmrzlinu, nealko koktejly, já sangrii a milované španělské pivo San Miguel.

Každý den jsme si užívaly dlouhou promenádu, krásné vycházky, velké vlny a čisté modré moře.

A také výlety.

První byl na celý den do Marinelandu, kde je spojené delfinárium s malou ZOO, zábavním parkem a vodním světem.

Před vystoupením lachtanů a delfínů byla dokonce možnost zaplatit si osobní kontakt s delfínem.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Tak jsem s dcerkou samozřejmě šla. 

Není dovoleno z bezpečnostních důvodů mít na rukách náramky, na hlavě sluneční brýle apod.,

Na boso a bez kalhot (můžete se je vyhrnout, ale stejně budete mokří, tak je lepší si je sundat ) projdete desinfekcí rukou a nohou, a za asistence trenéra můžete až do bazénu.

Delfín k vám vyskočí z bazénu na upravené odpočívadlo, které je částečně pod vodou.

Nechá se pohladit a vypadá, jako že se na vás směje jak blázen. Ve skutečnosti jsem se smála hlavně já jak blázen …

Delfín je překrásný!

Pořádně veliký, hladký a pevný (pořád popisuji dotek delfína) 

Chvíli je povoleno delfína obdivovat zblízka a dotknout se, a potom skočí zpět do bazénu a s radostí vás pocáká.

Nakonec jsem na povel dala nataženou levou ruku nad hladinu a pravou jsem pevně držela u hladiny Kentánče. Delfín pak na zapískání zase vyskočil a do ruky mne šťouchnul čumákem. Při tom nás obsluha vyfotila.

Obrázek jsme si už jen vyzvedly při odchodu z Marinelandu.

Malá Kentánová byla šťastná.

Líbilo se jí tam všechno. Představení delfínů, lachtanů, papoušků … černé labutě, plaměňáci, papoušci, tučňáci a průhledná veliká akvária, kde delfíni a lachtani odpočívají po vystoupení.

Tady jednoduše stojíte u skla a nemůžete odtrhnout oči od ladných pohybů těch okouzlujících bytostí.

Druhý výlet byl s dopravou a večeří o třech chodech, včetně neomezeného množství nápojů.

Byla to tzv. španělská noc v Santa Susanně.

V ceně vstupného byla tříchodová večeře pro dva, a tak nám naši večeři z polopenze hodný pan recepční Banderas přeložil na oběd.

Po něm jsme si schruply na terase a těšily se na noční originální tanec flamenco v podání světového rekordmana Josého Leona a jeho souboru.

Oblékly jsme si na to hodobožové šaty.

Poprvé a naposledy jsem si tam nazula kramflekové botky.

Naházela jsem nutnosti do kabelky a vyšly jsme o půl hodiny dříve, abychom nemusely pospíchat.

Byly jsme na zastávce, resp. velikém prázdném parkovišti bez jediného člověka, a bez jediného autobusu, o cca 20minut dřív.

Stále v klidu jsem si říkala: nevadí, nevadí, za chvíli přijdou další, odjedeme a bude to fajn.

V půl osmé pořád nikdo.

Z jednoho balkonu na mne pomlaskával nějaký pan černoch. Moc se mi to nelíbilo, ale ignorovala jsem ho a dál jsem dělala jako by nic. Raději jsem po osmdesáté a dál odpovídala dceři na jedinou otázku:

„Mami, když už přijede autobus?“

 „Za chvíli, vydrž… vydrž…“

Bylo 19:44.

Stále jsme byly samy. Bez lidí, bez autobusu. Už jsem lehce znervózněla a znovu a znovu se dívala na voucher a na telefon, zda je opravdu správné datum, hodina a místo. Trochu, ale jen trochu jsem se počala rosit na čele a na pozadí.

Pak mne rosení přešlo.

Na liduprázdné parkoviště, se za stálého pomlaskávání  pana černocha vřítil černý mercedes a zabrzdil mi u kotníku.

Z onoho auta vyběhl starší pán ve smokingu a spustil na mne něco katalánsky.

Ukazoval na mne, na dceru a na auto a tahal mne za loket do vozu.

Urputně jsem se bránila.

Pán se mi ale tvrdošíjně snažil vysvětlit, že má odvézt dvě osoby z Dolphins někam… že je zde pro nás.

Mluvil jakýmsi katalánským dialektem a pár slov vložil anglicky.

Velice hudroval.

Chápala jsem, že pospíchá, ale byla jsem přesvědčená, že si nás s někým plete.

Odmítala jsem nasednout do toho černého auta a snažila se mu vysvětlit, že si nás plete, a že my s ním nepojedeme, že pojedeme jinam a autobusem.

Muž chvílemi blednul, chvílemi rudnul.

Dokola ťukal na své hodinky a tahal mne do auta, trošku dupal botama o dlažbu, jakože ať nedělám fóry, že je fakt nervés a nemá čas….

On auto, auto, já ne ne ne, autobus, autobus.

„Seňorajuhaveproblem!!“

„Nooo to určitě, juhaveproblemseňore…to víš, vlezu ti do fára, dědku jeden, a ráno se vzbudím někde na předměstí bez dítěte, bez spoďárů a bez ledviny… Nikam nepojedu, přece ti nenastoupím do káry, nepojedu, nepojedu, jedině autobusem!!“.

Z posledních sil začal spínat ruce a ať zavolám mojí girl.

Bylo už osm hodin.

Pořád jsme tam byly jen my dvě a dědek s mercedesem a já jsem už měla docela vztek i strach dohromady.

Co to má znamenat?

Náš bus nikde, jiní cestující taky nikde, cena za tento výlet byla poměrně vysoká a byl tu jen naštvaný šofér a nastartovaný mercedes.

Pán si sedl k volantu, zabouchl dveře a zařadil zpátečku, aby se otočil a odjel bez nás.

V tom mi zvedla konečně slečna delegátka hovor.

Než jsem stačila cokoliv vysvětlit nebo se zeptat, spustila :

„Já se vám nemůůůůžu dovolat !!! My nesmíme volat na česká čísla a v hotelu už jste nebyla. To auto je pro Vás a Vaši dcerku….!! Nebojte se – jste jediné na zájezd na Flamenco show z Calelly a ten pán je osobní řidič mistra Leona! „

Tak…

…a teď já rudá a bílá v trapasu a bez zásadní informace o změně způsobu odjezdu, jsem v poslední chvilce skočila k rozjíždějícímu se mercedesu a pro změnu klepala na pana šoféra,  že má odvézt opravdu nás, a ať zastaví…

Zastavil….

Vysvětlila jsem mu, co se stalo, a proč jsem měla strach s ním, s cizím člověkem odjet.

Na to se  začal smát a já si štěstím oddechla.

Odvezl nás na překrásné vystoupení a v noci zase do Calelly, tentokrát až ke schodům našeho hotelu.

Na místě samém nás osobně uvítali, poděkovali za návštěvu, nabídli sangrii, vodu a džusy.

U každého prostřeného stolu byla asistentka s bezdrátovou minivysílačkou.

Hezky nás usadily.

Okamžitě nás obsypali číšníci.

Po dvojících jsme dostali velikánské džbány s vodou, džusem, sangrií a na každou „židli“ byla lahev sektu.

Večeře o třech chodech byla prostě luxusní, výborná.

Během ní na podiu hrál pianista a flétnista a s nimi pěla jakási Barbie, něco jako Ein Kessel Buntes….

Kolem půl desáté už byli hosté najezení a odpočatí i rozveselení po sangrii.

Úvod hlavního vystoupení začal španělský tenor Sam.

Zpíval nádherně. Nejenže pěl slavné árie, ale také osobně popřál všem hezkou zábavu a umělecký zážitek, a to anglicky, německy a rusky, maďarsky, bulharsky, polsky a česky.

A podržte se, zazpíval úryvek Slavíků z Madridu v češtine !! 

Sám José Leon, neskutečně krásný charismatický tanečník flamenca, s vlasy až do pasu, z kterých později doslova viditelně odkapával pot…. řádil na podiu další dvě a půl hodiny.

Svýma nohama by snad to podium produpal.

Měl se svým souborem v repertoáru fantastické ukázky flamenca, passodoble, scénu z Carmen, a také tancem ukázali, kde a jak flamenco vzniklo.

Ale co ten člověk vyváděl v sólových vstupech, to se prostě musí vidět a slyšet.

Samozřejmě jsme všichni stáli a tleskali a slzy tekly i chlapům…

Byla to španělská noc se vším všudy.

Moc jsme si to užily a nikdy na to nezapomeneme.

Naše dny v Calelle se krátily.

Viděly jsme a prožily, co jsme si přály a v hotelu se o nás báječně starali. Denní důkladný  úklid pokoje, perfektní čistota opravdu všude, v pokoji, v jídelně, v bazénu…. na plážích, po městečku…

Počasí nám přálo dostatečně jak na vycházky, tak i na opalování na oddělených plážích „FKK“, kde jsem konečně viděla pravé španělské ptáčky.

Zarazilo mne, že jsem je asi doteď doma vařila nějak jinak.

Velmi jsme si pobyt užily.

Máme vlastní vějíře, kastaněty a malá Kentánová má své flamenco boty klapačky i volánové šaty.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Před nadcházejícími prázdninami přeji všem čtenářkám,  čtenářům i redakci stejně spokojené dny volna a šťastné cesty.

Obrázek se po kliknutí zvětší

Z klidné dovolené zasílají pozdravy  Kentánová a malá Kentánová. 

[sexy_author_bio]