V článku, který poslala Enka1, jsem se nejen našla, ale také mě moc potěšil. Došlo mi, že nejsem sama, kdo je prťavý, ale houževnatý. A myslím, že s Enkou1 nejsme jediné. Schválně, jestli vám Enčino povídání bude blízké jako mě.
Píše: Taky to máte vysoko? Až uvidíte v marketu opičku, budu to určitě já. Mívala jsem 158 cm výšku, teď už se nějak scvrkávám, tipuju se na 156 a k tomu 40kg jateční váhy.

Napadlo mě o mém problémku napsat ve chvíli, kdy se na mě dnes ráno sesypalo z regálu asi dvacet balení houbiček na nádobí. Ještěže jsou molitanové.

Ze špitálu nebo z krematoria, by se mi psalo hůř.

Houbičky byly krásně naskládané v nejhořejší polici.

Pravda, na nejspodnější jsem konečky prstů dosáhla a tušila, že při jejich vyjmutí na mě asi tak tři balení poletí. Ne, ne, ten kdo houbičky skládal, musel být vyučený zedník, protože balíčky byly provázány tak, jako když zdíte z cihel zeď pětačtyřicítku. Věřte, naházela jsem vše zpět, jenže do spodnějších polic a na úplně jiné zboží.

Oni si to tam nějak srovnají.

Zajímavé taky musí být pozorování mé osůbky, když někdy lovím mým chlapcům litrovou Kofolu, též se nacházející v nejhořejší polici.

Když je doplněna – není problém, stoupnu si na přepravku Poděbradky a uložím do košíku, někdy i v ladném seskoku z přepravky. Jenže když se krčí pár lahví až u stěny, mám jinou techniku.

Do levé ruky vezmu jakoukoliv lahev ze středních polic, naskočím na přepravku a pravou rukou se přidržuji police s Kofolami.

Lahví v levé ruce umně postrkuji Kofolu ke kraji, stále se držím, odložím pomocnou lahev a nástává fáze seskoku jako v případě, když je zboží doplněno.

Ano, můžu požádat kolemjdoucí vyšší osobu a častokrát tak činím, jenže není vždycky nablízku.

Enka1

Enko, moc jsi mě pobavila.

Mám úplně stejný problém a těch vychytávek!

Například jsem se, za ta léta, kdy měřím 159 a vážím 42, (asi chápeš, že Ti rozumím) velice zdokonalila v takzvaném „mapovacím výskoku“.
To znamená technicky zvládnout moment, kdy člověk potřebuje vědět, zdali se hledaná věc nalézá na skříni, či nikoli.

Nechci se vytahovat, ale vyžaduje to léta dřiny a odříkání a také tvrdého cviku, natrénovat oční sval a mozek k tomu, aby v jedné vteřině v mrtvém bodě ve výskoku, stihl obhlédnout a také zpracovat celý prostor na skříni. Nic proti vysokým, ale netrénovaný jedinec….

…začátečník prostě musí driblovat u skříně podstatně déle, neb jeho mozek stihne zpracovat jen malý prostor a netrénované oko mnoho neobhlédne.

Rovněž technika ukládání věcí (i křehkých) do vysokých pater linky, což jsou v mém případě všechna, kromě deseti centimetrů podél krajní části toho prvního, vyžaduje styl a přesnost.

Vyhodit kořenku s kmínem do vzduchu tak, aby se nepřetočila a navíc dopadla lehce na určené místo mezi majoránku a sušenou petržel, není žádná sranda.

Brilantní výskok při věšení kabátu a stejný grif při jeho sundávání, znamená pro amatéra urvaná poutka. Pro nás nikoli.

Až uvidíš v marketu jinou opičku, která se s jistotou drápe vzhůru po regálu, přes rýži a těstoviny, za nirvánou v podobě irského čaje, protože není natolik submisivní, aby si místo něho koupila kečup jenom proto, že je níž, tak to jsem zase já

Díky za článek, je skvělý a zcela jsem se našla.

Věřím, že je nás víc.

Michaela

[sexy_author_bio]