Views: 14
Vlastně mám tohle jméno ráda. Ale taky na něj nemohu zapomenout, protože se k němu váže jedna epizodka z mého dětství. Vzpomněla jsem si na ni včera, když jsem četla televizní program. Já Angelika být nemohu. Čistě proto, že na to nemám příjmení. I když to nemám skoro na žádné jméno.
Faktem je, že než jsem se stala Kudláčkovou, mohla jsem být leccos.
Narodila jsem se totiž jako Stiborová.
Ne, tahle ranní káva není odhalením faktu, že mě kdosi našel v popelnici a poctivě odevzdal do dětských ztrát a nálezů odkud mě naši vykoupili v dražbě.
Prostě jsem měla jiného tatínka a ten další mě neprozřetelně adoptoval … je to prosté a o tom to nebude.
Když jsme u toho, měla jsem být Karin, protože si to přála moje maminka, kterou mám, pokud vím, jenom jednu, ale můj pravý tatínek Stibor, který už nežije, což mě fakt drásá pomalu denně, chtěl Michaelu a byl neústupný.
Jsem mu vděčná, i když Karin taky není špatná.
Jenom ke Kudláčkové už toho nejde tolik jako ke Stiborové. I Michaela je na hraně…
No ale za to Kudláček nemůže.
Někteří rodiče to ale vůbec neřeší a tak jsem za život potkala leccos. Nedávno jsem koukala na nějaký dokument a tam byl nějaký cikán, který se jmenoval Vinetou.
Nevím jaké měl příjmení, ale tak odhadem třeba Červeňák, nebo Demeter.
Vinetou Dmeter … chudák Pierre Brice.
O „soudnosti“, s jakou občas lidé vybírají jména pro své děti, pak často vyprávěla maminka, dávajíc za příklad modely jako Narcis Samec a podobně.
Nejinak to bylo s Angelikou.
Moc často jsem si otce Kudláčka jako doprovodu pod stan vskutku neužila. Jednak byl pořád pryč, a jednak čas trávený s dětmi pokládal za osobní trest…
No, asi hodně zlobil, protože jednou se mnou skutečně vycestoval. Do nějakého kempu, kde jsme společně strávili čtyři dny.
Měli jsme tam být déle, ale protože otec je laik ve výživě dětí, hned od konce druhého dne jsem pobyt trávila střídavě na záchodě a střídavě na nočníku, který byl otec v noci nucen „likvidovat“.
Nevyspali jsme se ani jeden.
Stihla jsem ale druhý den pobytu ráno, na místním hřišti, konkrétně na houpačce, potkat holčičku, jejíž jméno mě – bylo mi šest – málem sejmulo ze sedátka houpačky.
Pokládala jsem ji najednou za nadčlověka stoprocentně královské krve.
Při představování mi totiž sdělila, že se jmenuje Angelika!!!
Téměř plačky jsem se z hřiště šourala ke stanu, kde se otec snažil na plynovém vařiči připravit ke konzumaci obsah konzervy.
„Tati, proč jsem Míša, když tááámhleta holčička je Angelika? Proč se nemůžu jmenovat taky tak? Já bych taky chtěla být Angelika!!“
Otec vzhlédl od nazelenalé klobásy ve fazolovém blafu a pravil: „Jdi, vrať se za Angelikou a zeptej se jí, jak se jmenuje příjmením.“
„Mrkvičková,“ přinesla jsem odpověď.
Myslela jsem, že ho to roztrhá. Plival smíchy do těch fazolí a pak se zeptal „Tobě by se líbilo být Angelika Kudláčková?“
„Ano.“
„To tě přejde,“ řekl a nakrmil mě fazolemi, po jejichž nutriční hodnotě se vyspal další noc.
Včera jsem si na to vzpomněla a napadlo mě, s kolika lidmi já už jsem mluvila a kolik z nich mají přímo averzi na vlastní jméno.
Tak akutní to nemám, mě se Michaela líbí, ale je fakt, že některá jména nemáme rádi často proto, že se k nim váží nějaké tváře.
Prakticky neznám člověka, který by neměl s nějakým jménem problém.
Já bych, když pominu zdravý úsudek a příjmení nedala dítěti jméno Irena. Omlouvám se všem Irenám, ale malý terorista toho jména mi v ozdravovně oholil panenku.
A já z toho mám trauma dodnes.
Jo a měla jsem ještě jinou panenku Miloše. Všechny Miloše proto teď vnímám jako bezpohlavní plaváčky. 
Míša K
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů