Na Žižkově v malém obchůdku jsem byla většinou sama a tak jsem dávala častým zákazníkům přezdívky, které jsem si nechávala pro sebe. Jedna paní bezdomovkyně si vysloužila přezdívku paní Svíčková díky každodennímu nakupování svíček. Občas jsme prohodily pár slov, jako že její Karel zase nemaká, nebo že objevila super sběrnu. Několikrát přišla s kárkou a zeptala se na kartony. S radostí jsem jí je dala. Vždy slušně poděkovala a rozloučila se. Působila na mě dobrým dojmem a zajímal mě její osud. 

Proč je chudák asi na ulici?

Není ani stará a nemocně také nevypadá. Vím, že někteří prostě pracovat nechtějí a je to jejich vina jak dopadli, ale co když třeba ne?

Když jsem se rozhodla pro malou reportáž a článek, jako naschvál jsem jí nikde nepotkala.

Asi před týdnem ale vidím z popelnice viset nohy.

Hýbaly se, takže mi bylo jasné, že se tam někdo hrabe. Za chvíli z ní vylezl bezdomovec a do ukládal batohu tučný úlovek. Třeba to bude Karel. Sebrala jsem odvahu a šla za ním.

“Dobrý den, prosím Vás já hledám jednu paní, která je bezdomovkyně a tak mě napadlo jestli jí neznáte.

“Dobreeej , no a jak vypadá?“ usmál se na mě a já civěla na jeho tři ohořelé františky v puse .

“No ,má delší vlasy, trochu fousy. ..vlastně podobně jako vy“. Teď jsem se na něj usmála já a čekala, že mě za tu ironii narve do té popelnice.

“Jo znám od vidění, ale nevím kde bydlí.“

“Tohle je její rajon“, řekl a ponořil se zpět do popelnice.

“No a co tady děláte vy?“ Bráním srdnatě rajon paní Svíčkové.

“Kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

“Aha, tak děkuji nashle..“

O víkendu jsem si udělala čas a s kamarádkou Dominikou jsem jela paní Svíčkovou hledat.

Auto jsme zaparkovaly v odlehlé ulici a jemně přepadly dva bezdomovce. Naštěstí ji znali a navedli nás k lesu.

Dominika byla silně nervózní při představě, že půjdeme hledat bezdomovce zrovna do lesa.

“Neboj, paní Svíčková je v pohodě“ uklidňovala jsem ji. Podle vyšlapané cestičky do lesa jsme si byly jisty, že jdeme správně. Asi deset metrů od hranice lesa byla bouda. Před ní dva bezdomovci hráli na kytaru. Paní Svíčková něco míchala v kotlíku, bylo tam šero a já začínala mít strach taky.

“Ještě můžeme utéct“ kňourala Domča.

Sebrala jsem odvahu a nahlas pozdravila. Vysvětlila jsem jim naší návštěvu a za malý úplatek mě paní Jana (stejně bude navždy Svíčková) pozvala dál. Marně jsem doufala, že budeme venku.

Ćaj z čerstvých kopřiv jsem taktně odmítla.

Paní Janě je 55 let. Je na ulici 15 let a má dvě děti Ivanu a Petra. Se svými rodiči nikdy nevycházela a tak byla ráda, že se v osmnácti vdala a žila s manželem v jeho bytě.

Pracovala jako prodavačka, ale po pár letech ji vyhodili. Měla problémy s alkoholem.

Manžel jí začal zahýbat s nějakou Ruskou a pak jí i vyhodil.

O děti nebojovala. Prý se bála Rusů a její jediná starost byla, kde sehnat na krabičáka. Nejdřív přespávala na nádražích, jezdila z konečné na konečnou a občas si vydělávala mytím výloh a zametáním. To málo co si vydělala, utratila za alkohol.

Později ji nabídnul azyl kolega, zametač Milan, který žil v pronajatém bytě se dvěma kamarády.

Zamilovali se do sebe a žili spolu. Paní Jana si vzpomněla, že má někde děti a rozhodla se žít spořádaný život. Zkoušela přestat pít a chtěla si najít práci. Nevedlo se jí, a aby se svým milým měli na nájem, musela začít krást.

Za čas jí chytli a šla si sednout na čtyři roky do vězení.

S Milanem si psali první dva roky.
Když se vrátila domů, otevřel jí nějaký feťák a řekl jí, že Milan mu ten byt prodal za čtyři stovky. (???!!!) Na mou udivenou otázku, jak mu mohl prodat byt za čtyři sta, jen smutně pokrčila rameny.

Zkusila jet za svými rodiči.
Otevřela jí matka. Otec prý zemřel. Nepozvala ji ani dál. Řekla, že jí nebere jako dceru a ať táhne. S igelitkou v ruce se vrátila do míst, kde bydlela s Milanem. S partou bezdomovců si stejně rozuměla nejvíc.

S kamarádem Karlem si postavili boudu, kde žijí do teď.

Stačí jim to. V popelnici se dají najít super kousky, které se dají prodat. Za lesíkem teče potok, kde se koupají. Prý jim to tak vyhovuje.

Poděkovala jsem paní Svíčkové za rozhovor a odcházela jsem tak nějak zklamaná. O své děti vůbec nebojovala. Vím, že alkoholu se dá podlehnout jistě lehko, ale dá se s tím bojovat. Měla přeci pro koho.

Pro mě to bude dál paní Svíčková.

I když jako bezdomovec na mě udělala dobrý dojem, tak nějak líto, jako před tím, už mi jí není.

Nakonec, proč by bylo, nevypadá nešťastná a to, co je pro nás nemyslitelné může být pro druhého vcelku spokojený způsob žití.

Pavla

[sexy_author_bio]