Lanýže černé, které lze při velkém štěstí nalézt asi tak třicet až padesát centimetrů v zemi okolo dubů, například ve Španělsku, to jsou ty pětitisícové.

No a vzácný lanýž bílý, zvaný Tuber magnatum, který je větší a nejčastěji se vyskytuje na severu Itálie, tak ten už je hodnocen zhruba na 70 000 korun za kilo. To je ještě vcelku dobrý, ojetý automobil.

Kam s lanýžem?

Čistě akademicky. Pokud bychom chtěli ochutnat pravého lanýže, tedy nikoli čínskou a velmi nevydařenou napodobeninu, (jak už to u Číňanů bývá), a měli jsme po kapsách zbytečných pár desítek tisíc, mohli bychom ho prubnout například na speciálně upraveném, pečeném kohoutkovi.

Papírově tenké plátky lanýžů by byly pečlivě nastrkány pod upečenou, lahůdkovou kůžičkou.

Případně by nám mnohahvězdičkový číšník v mnohahvězdičkové restauraci, například ve Francii, naservíroval bílé lanýže nastrouhané za syrova na čerstvě vařených, exkluzívních těstovinách lehce politých máslem.

No tak, neslintat, do té klávesnice…! 

Jak chutnají?

Osobně logicky nevím,  ale prý tak strašně silně houbově, hlínově, a tak specificky, že není problém se do lanýže dokonce zamilovat.

O tom, že by někdo pojal lanýže za manžela, jsem nikde zmínku nenašla, ale americký módní návrhář Tom Ford se z jejich vůně natolik roztetelil, že v roce 2006 uvedl na trh dokonce parfém s černým lanýžem.

Nevím, jestli bych chtěla vonět jako houba, ale rozhodně bych lanýže někdy ráda ochutnala.

Holt budu muset ještě hodně pilně pracovat.

Anebo bych mohla vycvičit svého čtyřnohého přítele Hamleta, a pak doufat, že budu mít stejné štěstí, jako jeden Ital.

Jeho pes Rocco z něho totiž po jedné banální vycházce na houby, obratem udělal milionáře.

To se takový psík prostě zadrhne u kmene a hrabe a hrabe, až vyhrabe největší bílý lanýž století! Vážil 1,5 kg a jeho cena se vydrápala v přepočtu zhruba na 5 miliónů korun.

Milý psík, že?

Kdo chce alespoň velice přibližně ucítit lanýžovou chuť, pro toho existují specielní oleje, které sice lanýže neobsahují, ale údajně mají něco málo z téhle chuti. Používá ho většina kuchařů tam, kde se u názvu jídla slovo lanýž následně vyskytne.

Dále ještě existuje lanýž letní, který prý roste mimo jiné v Anglii, a tak vzácný není. To proto, že jeho chuť prý zdaleka není ta pravá a tak silná.

Drahý je ovšem také jako prase.

A když už jsme zpátky u těch prasat.

Člověka napadne, že to vůbec nemusí být špatný byznys, a že taková prasnice hledačka má pak doslova cenu zlata.

Víte tedy, proč vůbec lanýž a prasnice?

Představte si, že lanýž má podobnou vůni, jako sexuchtivý prasák!

Respektive samec, tedy kanec.

To proto je prasnice nejlepší hledačka lanýžů, protože ona prostě nehledá houbu, ona si chudák myslí, že tam pod zemí je zahrabaný nějaký pěkný, plodný a sexuchtivý šohaj.

A tak hrabe.

Pochopitelně.

To je co?

Mám závěrem dvě otázky:

První: Už jste někdy někdo jedl pravého lanýže?

Druhá: Nemáte někdo jednu zbytečnou prasnici?

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]