Detail příspěvku: Promiň, Eriku. Děkuji, Mário!

Promiň, Eriku. Děkuji, Mário!

autor: | Čvn 25, 2015 | Vztahy | 0 komentářů

Návštěvy: 44

Myslím, že jedno z nejtěžších období v životě člověka, je dospívání. Už jen přehoupnutí z telecích let do dospělosti by mělo probíhat za asistence celého týmu odborníků. Člověk je jednou nohou tele a druhou … už trochu jateční model, ale stále to není ono. Je to těžké, ale zase se odsud rekrutují ty nejvýživnější vzpomínky.

Na jedné straně je člověk radikál, na druhé citlivý romantik. A kdyby jen citlivý.

 

Doslova předimenzovaní nejrůznějšími pocity, hodnotíme svět kolem tak černobíle, že by nám to mohl závidět i první kinematograf.

 

Začala jsem s tím pravým dospívacím procesem pozdě, něco kolem 18ti let.

 

Ne, že bych dřív nechtěla, ale moje proporce připomínaly spíše nedovyvinutého chlapce, než vyvinutou dívku.

 

Každopádně Erikovi to kolem mých 15ti nevadilo.

 

Myslím, že jeho sympatie se odvíjely předně od jeho možností.

 

Vypadal jako párty páreček a měl tolik uhrů, že by mohl rovnou založit nové Maďarsko.

 

Erik byl… doufám, že pořád je, Němec.

Východní Němec.

 

Tím tedy byl, dnes je zřejmě prostě Němec.

 

promin eriku dekuji mario

promin eriku dekuji mario

 

Pro rodinnou rekreaci totiž moji rodiče zarytě vybírali skvělou NDR. 

 

Měli tady přátele.

 

Maminka umí výtečně německy.

 

Otec umí jen česky potichu a nahlas.

 

Učinil sice krok vpřed, když se v rámci nějaké podnikové akce začal učit anglicky, ale za dva roky usilovného studia se dobral ke „go, sorry“ a „money“.

 

Oni známí, kterým rodiče důvěrně přezdívali „Šňapsovi“, neb zvládli téměř celý den i noc fungovat s dvěma promilemi pod žílou, s námi jezdili na Rujánu.

 

Normálně se jmenovali Winkelmanovi.

 

Tátovi jazyková bariéra nevadila a panu Šňapsovi taky ne, protože ani jeden stejně většinou neartikuloval.

 

Moře bylo studené a plavaly v něm zelené věci.

 

Foukal tam příšerný vítr, což lidé řešili dovedně vystavěnými hadrovými zástěnami kolem vyhloubených jam.

 

Vlastně to na té pláži vypadalo jako v první linii.

 

Každá rodina měla svůj zákop.

 

 

 

Bydleli jsme v kempu, který by dnes i jednooký hygienik stoprocentně zavřel a majitele by nechal postavit ke zdi a zastřelit za provozování vyhlazovacího tábora.

 

Nikdy jsem ale nebyla nemocná a nepamatuji se, že bych z tohoto prostředí kdy utrpěla nějaké trauma.

 

Ba právě naopak.

 

Byla tu nudipláž, která skýtala člověku v telecích letech celkem slušnou zábavu, když už měl z moře buďto omrzliny, nebo byl od hlavy po paty pokryt primitivní formou života.

 

Jediný člověk, který mi permanentně kazil radost a pobyt, byl dospívající syn „Šňapsových“, Erik, který si namýšlel, že procházka večerním kempem bude to, co na mě určitě udělá dojem.

 

Dojem by na mě v té době neudělal, i kdyby neměl oči jeden milimetr od sebe, srostlé obočí, uši jako bedly a onen Maďarský dar na svém happy face.

 

(chvilku odcituji sama sebe, neb Erik zde již proběhl před třemi lety)

 

„Ale tak se s ním jdi proběhnout, když už je tu potřetí,“ pravila maminka.

 

17848ZDI.jpg

 

Klátil se mezi dveřmi a jeho rachitické tělo s ptačím hrudníkem bylo navlečeno do pruhovaných kalhot do zvonu a trika alá Zilvar.

 

„Podívej, jak se na tebe usmívá“

 

„Hmm, kdyby se neusmíval, byla bych míň vyděšená. Mu nerozumim, co tam budu dělat? Když mě nesežere von, tak komáři“

 

„No tak nebuď zlá…“

 

„..dyk du“

 

Během několika minut jsem měla tělo souvisle pokryté štípanci od komárů, obaculatěla jsem a vypadala ženštěji.

 

Ne, prsa mi nenarostla.

 

Evidentně ho netrápilo, že jsem vypadala jako jeho mladší bratr.

 

Byla mi zima.

 

Brebentil cosi německy a já na všechno tupě přikyvovala.

 

Najednou se rozzářil. Stáli jsme na okraji lesa.

 

U nudipláže.

 

Něco zavýskl, něco jako „komcumír“, vyskočil ze svého fešného oděvu a jsa zcela prost veškerého oblečení, počal bujaře pobíhat po nočním písku.

 

Strašně jsem se lekla.

Nejen toho, co jsem viděla.

 

Došlo mi, že jsem kýváním hlavou odsouhlasila něco, s čím nemohu souhlasit.

 

Zachvátila mě panika.

Co jako po mně chce???

 

Rozeběhl se směrem ke mně.

Celý se bimbal.

 

Ozval se můj pud sebezáchovy.

 

Bez míření, jen směrem k jeho rozkývanému nahatému sprintu jsem na zdař Bůh mrštila kámen a dala se na útěk.

 

Naneštěstí se kýval přesně v místě na zdař Bůh.

 

Mezinárodně zařval.

 

Nevím, kam jsem ho strefila, ale byla to poslední dovolená se Šňapsovými a i poslední v NDR.

 

Ich entschuldige mich bitte, Erik

 

(Konec citace).

 

Pak jsme se zmohli, já maličko dopěla, bimbací hoši mě už tak neděsili a maminka s otcem vyhodnotili, že pojedeme do Bibione.

 

17846ZmY.jpg

 

Již jsem měla za sebou i první erotickou zkušenost, kterou bych nerada rozebírala, protože jsem po ní prostě dospěla k tomu, že zůstanu bezdětnou, když už nestihnu zůstat i pannou.

 

Ne, nelíbilo se mi to vůbec!!!

 

Zato se mi líbilo moře v Itálii a Italové o mnoho více, než Němci.

 

Byla s nimi sranda, i když nerozuměli vtipům.

 

O to větší sranda to byla.

 

Maminka mě celkem vyškolila v němčině, což bylo dobré, protože když to nešlo napůl česky (většina obyvatel Bibione se česky domluví) tak to šlo německo-česko-italsky.

 

Na diskotéce, kterých je tam asi pět na metr, (tohle byl Top Ten) jsem se seznámila s Máriem.

 

Byl krásný a byl plážový lékař.

 

Vesele jsme trsali a popíjeli gin s tonikem.

 

17847NjU.png

 

Když byl ploužák, měla jsem „motýlky“.

 

Tisknul se na mě.

 

Nahoře mě tlačila zřejmě jeho peněženka na krku a dole … zřejmě klíče.

 

Vcelku vláčně jsem s ním cupitala na pláž, kam romanticky dopadalo světlo měsíce, moře nádherně usínalo a on říkal, že našel svou ženu.

 

Věřila jsem mu to a opravdu jsem si ho chtěla vzít.

17845NjM.jpg

 

Horizontální poloha je fajn, když se v ní člověk ocitne s budoucím manželem, který voní po Denimu a sladce šeptá, „Ti amo amore…“.

 

V jedné chvilce mě napadlo, že bude chlapec i schánčlivý manžel, když tu peněženku z krku nesundá, ani při  … no, takové hezké chvíli, ale nechtěla jsem to řešit, i když mě pořád tlačila.

 

Řekla jsem mu to až po TOM.

 

„To je budík“, pravil a usmál se, jako Alain Delon.

 

Řekla jsem si, že to je špatný překlad z němčiny a zjevně jsem tak i vypadala, což zaznamenal, i když byla tma.

 

Chytil mě jemně za ruce, pomalu couval, pořád se na mě díval a nahou mě vedl pod lampu.

 

Nic moc jsem neviděla. Zvedl mi ruku a přitlačil si ji na hrudník.

 

Rozšířily se mi oči jako nártounovi.

 

„To je…“

 

„Kardiostimulátor – budík. Nevadí?“

 

Dívala jsem se na něho, do těch jeho krásných, hnědých, velkých očí a nemohla jsem cokoli říct.

 

Hlavou mi běhaly obrázky, jak tančil, jak se namáhal, jaký před chvílí podal výkon, ale že je lékař, tak snad musí vědět…

 

„Mě, mě … to rozhodně nevadí, když to nevadí tobě“, řekla jsem konečně.

 

 “Ten bude tikat, i když všechno ostatní na mě už ne“, řekl.

 

Dovolenou jsem strávila víceméně na ošetřovně, nebo na diskotéce, takže mi pak nikdo nevěřil, že jsem u moře vůbec byla.

 

Nebyla to jen tak prázdninová láska, abyste věděli.

 

A milování na pláži je bezva, když člověk pomine fakt, že pak má ještě několik hodin až dnů písek snad úplně všude.

 

Psali jsme si celý rok, a když jsme tam jeli další sezonu … no kdeže bych chtěla jet jinam, kdyby na to naši neměli, byla bych ochotná jít pucovat vagóny do depa, abych vypomohla … čekal ve svém domku na pláži s hromadou dárků a obrovským pugétem modrých (!) růží.

 

Ošetřoval odřená kolena, boule na dětských hlavičkách, úpaly a nevolnosti … s obrovskou něhou a láskou.

 

Pro každého měl hezké slovo a nekonečně krásný, upřímný úsměv. Nikdy jsem ho neviděla se zlobit, mračit…

 

Měl rád lidi a strašně rád žil.

 

Když zrovna nikdo nekolaboval, lehávala jsem uchem na budíku.

 

On často s těmi gumovými hadičkami v uších poslouchal moje srdce. (jsou věci, které se holt nezapomínají)

 

Byla to jedna z nejhezčích dob, které si ze skoro-dospělosti pamatuji.

 

Další rok, někdy uprostřed října Mário přestal psát, a když jsme přijeli na konci srpna, nenašla jsem ho.

 

A tak jsem se fakt vdala.

 

Jistě, že věřím tomu, že potkal nějakou jinou prťavou blondýnu a po Bibione běhá hafo jeho okatých potomků.

 

Je to pro mě opravdu hezká představa.

 

Jo a ty vtipy!

 

No tak vyprávěla jsem mu lámanou, ale úhledně lámanou němčinou ten blbý vtip o policajtovi s chlebíčkem a chlapečkovi, co se ptá kolik je hodin. (musí se u toho ukazovat, jinak to není ono, ale určitě ho znáte).

 

Smál se tak moc, až spadnul z houpačky.

 

Pak, když to komentoval, jsem pochopila, že si myslel, že to je doopravdy.

 

No, vzala bych si ho, tak jako tak.

 

A věřili byste, že když jsem s bývalým přítelem Radkem v roce 2010 jela z Říma, chtěla jsem se do Bibione podívat?

 

Proč asi?

 

17844ZTA.jpg

 

Ani po více než 20ti letech se tam skoro nic nezměnilo.

 

Jistě, že jsem hledala Mária a věřila, že by si mě pamatoval, jako já jeho.

 

A?

 

Nenašla.

 

Neva.

 

Vtlačil do mě nejen budík, ale i nesmazatelnou vzpomínku a byl mi vážně lékařem.

 

Po tom prvním zážitku, který jsem nekomentovala, jsem totiž díky němu změnila názor.

 

To Mário určitě může za to, že mám nakonec čtyři dcery. heart

 

17850MTg.jpg

 

Michaela Kudláčková


[sexy_author_bio]


Článek pro vás napsala:

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna ubývá Co to znamená?
a nachází se ve VAHÁCH. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Jméno Lumír je jméno maďoučké a slovanské. Jeho původní podobou je totiž Lubomír a Lumír se z něho jaksi vyvinul. Známe ho až z rukopisu královédvorského z 19. století, odkud asi i pochází. Znamená proto stejně, jako jeho otec Lubomír, „mírumilovný“. V ČR máme dnes 3905 Lumírů.

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Máte nějaký důvod pokládat pátek 13. za nešťastný? Stalo se vám tento den něco zlého?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 6
  • 375
  • 48 987
  • 385 723
  • 2 381 669
  • 3 789
  • 28
  • 1 834
0 Shares
Share
Tweet