Jak se to chováš o Vánocích?!

Vánoce! Budeme na sebe hodní! Chápu, že se nabízí „alespoň někdy“. Jenže co je platné, že se na vás v období adventu blahosklonně usmívá člověk, který  vám v lednu klidně podstrčí třínohou židli?

Jenomže …  Vánoce jsou svátky klidu a míru a my se MUSÍME k sobě chovat pěkně! …

Vlastně mě na tohle zamyšlení přivedl před časem výklad jedné paní, která prochází hlubokou manželskou krizí. Prakticky má jasno.

S manželem už být nechce.

Má ženatého milence a vypadá to, že se skutečně mají rádi.

Stává se to.

Logicky se láska nedá vynutit ani vyplakat, a když není, tak prostě není. Je dobře si najít jinou lásku. Pokud člověk přímo netouží být sám. I když sám není tak zlé, jako být osamělý.

Ona paní mi pak řekla něco, co je vážně k zamyšlení, protože není jediná, kdo takto přemýšlí.

„Dohodli jsme se, (s tím milencem) že to řekneme doma po svátcích, abychom nekazili Vánoce“, povídá.

„Takže…“

„Takže počkáme do ledna“, doplnila.

„Takže leden už jim zkazíte v pohodě…?“

„No o Vánocích by lidé měli být přeci jen na sebe hodní“, vysvětlila mi.

Zkouším si představit, jak to asi bude vypadat.

To je jedno, třeba u toho milence.

On se bude doma culit na manželku, rozbalí si dárek, povečeří, pak se možná budou koukat na televizi, nebo půjdou na mši… prostě budou na sebe hodní.

Ona si bude myslet, jak je všechno v pohodě, a pokud měla před tím nějaké pochybnosti, jistě dojde k tomu, že už se vyjasnilo, vždyť on se teď chová tak mile. Prvního, nebo druhého ledna, to je jedno, dostane tahle paní takovou studenou sprchu, že se asi nestačí divit.

Nemohu si pomoct, ale tohle je hergot přece strašlivě krutý!

Vlastně ale hodně často to slýchám, zvlášť v tuhle dobu:

„Ale no ták, nechte si tohle až po Vánocích“

A pro tohleto, pro prakticky obdobný model nemám ráda klauny. 

Vždycky mi připadalo, že ten člověk se pod nakresleným úsměvem může tvářit a cítit jakkoli, že to, že se směje, nemusí znamenat, že mu taky do smíchu je.

Že třeba vůbec nemá rád lidi. Že vůbec není hodný.

Maska člověka nezmění.

A strojená, povinná laskavost nebo předstíraná slušnost není ničím jiným.

Člověk buď JE slušný, nebo není

Znám plno lidí, kteří očividně nemají rádi druhé lidi.

Prakticky nejsou schopni o nikom říct pozitivní slovo a na všem, co druhý říká, cítí nebo dělá, hledají to horší. Za každým úsměvem očekávají faleš, za každou pomocí zištnost, za každým ústupkem plánování odvety.

Takový člověk cíleně přeprogramovaný o Vánocích na dobráka nemá přece šanci cokoli na svém životě změnit. Život a osud bude vždycky takový k nám, jací budeme my k němu. Lidé se k nám budou chovat podle toho, jak o nich smýšlíme, protože myšlenka je to, co je upřímné a ryzí.

A jsou to právě myšlenky a pocity, které dávají záhy podobu našim činům. A ty potom odráží pocity, myšlenky a chování druhých k nám.

Neptám se, proč mi druhý ochotně pomohl.

Prostě vím, že já zase příště pomohu někomu druhému, nebo jemu. A ne proto, že se to teď sluší, ale jednoduše proto, že to chci udělat, že budu mít radost, pokud se někdo bude cítit lépe.

Stačí se podívat očima na svět, který žije ten, kdo nějak strádá.

Jak se ale cítí člověk, který ubližuje druhým? Špatně. Ať už vypadá jakkoli, cítí se špatně. A není to šťastný člověk. Jakmile tohle necháme projít vlastním vědomím a pocity, pak nemůžeme dojít k ničemu jinému, než je soucit.

Ten, kdo ubližuje druhým, sám trpí. 

Ještě jsem neviděla skutečně šťastného člověka, který by byl zlý.

A tak, buďme k sobě slušní a laskaví ne proto, že jsou svátky, ale proto, že je to naše vnitřní potřeba.

Věnujme úsměv zamračenému člověku, ne proto, že je poplatný datu, ale proto, že ho ten druhý třeba strašně potřebuje.

Protože mu pomůže.

Nikdy totiž nemůžeme vědět, co právě prožívá, nač myslí, co se mu přihodilo.

Nikdy nemůžeme vědět, na kolik jsme v ten moment schopni někomu třeba změnit život, i kdyby tím, že ho rozesmějeme. Mimochodem, humorem můžeme udělat velkou službu i sobě. Smích léčí a udělat si legraci z vlastního problému, znamená učinit ho směšným. A co je směšné? To, co není ohrožující. (válečná satira by mohla vyprávět).

Pokud tohle přijmeme, bude pro nás sváteční dobrá pohoda, laskavost, úsměv, humor, empatie a snaha pomoci ne otázkou Vánoc, ale přirozeností a celkovou podobou života.

A to je o štěstí.

Přeji vám krásný advent! :srdce: 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]