Views: 234
Bylo to tohle video, které mě k dnešnímu tématu u ranní kávy s vámi přivedlo. Na svůj FB ho připevnila jedna z vás. Skutečně nemá chybu a chtělo by se říci, že to snad ani není možný. Jenomže pokud člověk jezdí chvíli autem, ví, že možný je i nemožný a to dokonce běžně…
Pravda, vždycky to není tak legrační. (Mimochodem, myšlenkové pochody toho člověka jsem neodhalila ani po třech shlédnutích 
)
Po silnicích jezdí vedle normálních lidí i zakuklení, dosud neodhalení, latentní masoví vrazi, což je patrné nejen na křižovatkách, ale i třeba na dálnici.
Kolikrát žasnu, čeho jsou lidé schopni, a jen se zkouším domnívat, co asi sedí za některými volanty.
Nadávám, to je pravda, ale patřím k těm, kdo v momentě, když ho nějaký, s odpuštěním dement, předjíždí před horizontem a v tu chvíli zjevně hraje ruskou ruletu, kterou ovšem hraje i třeba s celou rodinou v protisměru, tak raději přibrzdím a uhnu hodně hluboko doprava.
To proto, že v případě, že tam pojede auto, může se „ruleťák“ rychleji zařadit, případně myslím i na to, aby se tam v krizové situaci vešla auta tři.
Nemusela bych to dělat, ale už jsem taková a mockrát se to už vyplatilo.
Nepřeju si, aby umřel ani onen „ruleťák“ a už vůbec ne, aby se něco stalo zcela nevinným lidem.
Je ale pravda, že si občas tak pro sebe řeknu „kreténe, kéž bys to někde namotal kolem stromu tak, aby se ti nic nestalo, ale abys věděl, co to je za ránu“.
Sama to vím.
V 80/h čelně to není žádná legrace. Kvůli takovému, navíc opilému blbci mám horní zuby od svých 26 let umělé.
Ten náraz nebolí.
Člověk ani neví, že prokousl volant. Jeden dokonce vyleze zadním okénkem přes vlastní motor a jde tahat idiota z jeho hořícího auta.
Ale je to velké memento.
Už nikdy nebudu spoléhat na to, že jsem na hlavní.
Už vždycky budu přemýšlet i za druhé.
A patrně už vždycky budu nebezpečně předjíždějícím řidičům, akci maximálně usnadňovat.
Parkuji naprosto skvěle.
Vím, zní to sebestředně, ale fakt bych to mohla vyučovat. Naučila jsem se to, protože jsem Pražák. Ono v hlavním městě je občas potřeba auto postavit pomalu na bok, do tak malé ďoury, že by se tam pomalu nevešel ani velorex.
Mám tréning.
Vzpomněla jsem si ale u toho Simonina videa na dvě takové historky, i když jich bylo za dobu, co jezdím, a dobu, co jsem byla chvíli i řidičem z povolání, mnohem víc.
Tohle mám ale v hlavě mezi TOP desítkou.
A teď už to bude jenom legrace.
Tak ano, u nákupního střediska v Ládví je sice parkoviště, ale projektováno bylo patrně v době, kdy měl auto jen každý pátý člověk a ne, když na jednoho připadají auta dvě.
Tudíž je zde neustále plno.
I vměstnala jsem se ten den systémem dopředu dozadu a to celé asi 50x, do miniaturní ďoury. Byla jsem na sebe patřičně hrdá, protože z jedné i druhé strany bylo tak deset čísel.
Odešla jsem na koupit.
Co jsem opomněla řešit, byla vzniklá mezera u auta za mnou.
Doteď nevím, jak ten chudák po té, co jsem ho totálně zazdila, vyjel, ale vyjel.
Teprve u křižovatky jsem si všimla lístečku za stěračem.
Přejela jsem křižovatku, zastavila a šla se na něj podívat.
Stálo tam:
JESTLI TAK BLBĚ SOULOŽÍŠ, JAKO PARKUJEŠ, TAK SE NEDIV, ŽE TĚ NEMÁ NIKDO RÁD.
Málem mě to zabilo, jak jsem se smála.
Lísteček jsem si doma nakopírovala.
Asi si umíte představit, jak často se mi hodí.
Už si ale dávám bacha, kolik místa při parkování nechávám řidičům před a za mnou.
A ještě mám na pondělek pro vás jednu historku.
To abyste věděli, že jsem fakt „hrdina“ …
Tohle se stalo už dávno, když jsem ještě bydlela v Praze a byla v poměru zaměstnaneckém.
Vyžadovalo to jezdit každý den do práce úplně ucpanou Prahou.
No a jeden patrně špatně vyspalý cvok, prudil lidi už na nájezdu na Vltavské, kde za chvíli čekala úplně ucpaná magistrála.
Klidně se řítil skoro až nakonec k odbočce levým pruhem, jel snad osmdesát, nenamáhal se blikat, a navíc ještě drze troubil.
„Magore jeden,“ vzkázala jsem mu, když jsem musela uhnout a zabrzdit.
Pán v autě za mnou také musel přibrzdit, aby mu ten pošuk neodřel auto.
U Štvanice jsem vyhodnotila, že magistrála připomíná spíš parkoviště, a tak jsem rychle sjela směrem na oblíbenou vychytávku kolem Těšnova.
Ten mamlas se ale opět na poslední chvíli rozhodl pro stejnou cestu.
Nejenže furt zběsile troubil, ale navíc se ještě začal cpát přede mě tak, že jsem už musela prudce brzdit, aby mi neodebral zrcátko.
Jak jsem zabrzdila, pán za mnou si v tu chvíli nejspíš udělal na čelním skle fotku.
Na semaforu naskočila červená.
Nevím, co to do mě, nekonfliktního jedince v tu chvíli vjelo, ale už jsem to nevydržela a vylítla jsem z auta směrem k tomu šílenci, který stál polovinou auta v křižovatce naštorc tak, že byl naštosován ve dvou pruzích.
„Jste vůbec normální, chlape?!!!!“ zvolala jsem, plna spravedlivého hněvu.
Otevřel dveře a jal se nasupeně vystupovat.
No tak to je bezvadný, napadlo mě. Je to magor za volantem, takže bude i na chodníku. To jsem pěkný kůň. Viděla jsem se zafačovaná v nemocnici s dvojitou frakturou sanice.
Stoupl si přede mě a zahřímal: „Co je!!??“
Přece teď před ním nebudu couvat, kouká se na mě minimálně pět lidí z dalších aut. Mých 159 cm vedle jeho 185 cm ale bylo vskutku k popukání.
I vzpomněla jsem historického úspěchu Davida při sporu s Goliášem a srdnatě povídám:
„Jste bezohledný blázen a taky jste hloupý člověk. Nedala bych vám řidičák ani na nákupní vozejk, vy umělče“.
Následně jsem odevzdaně čekala bleskovou reakci v podobě inzultace směrem k rodné hroudě.
Zareagoval ovšem velice překvapivě.
„Omlouvám se, madam. Spěchám. Choval jsem se nevhodně, mrzí mě to.“ řekl kajícně, rozhodil rukama a couval směrem ke svému vozu.
Ty brďo, tak teď nevím, čím jsem ho tak dostala. Že by ten nákupní vozík?
„V pořádku, pane. Víte, na silnici jezdí i jiní lidé,“ poučila jsem ho velkoryse a pokládala věc za vyřízenou.
Nato jsem se otočila, že ještě hrdě mrknu na ostatní řidiče dozajista ohromené mou statečností.
Kouknu před sebe a přede mnou poklopec!
Proti tomuhle obrovi byl ten floutek jako Paleček.
Nebyl to nákupní vozík, ani výčet mnou sestavených nectností, co zahnalo toho nelidu na ústup.
Byl to kulturista z auta za mnou, který zřejmě také vystoupil, ale stál mi celou tu dobu tiše v zádech.
„Díky,“ špitla jsem a málem jsem si vyvrátila hlavu, abych mu viděla do očí. Ještěže na dálku vidím dobře.
„To je v pohodě, je to jelito,“ ozvalo se seshora s menší tlakovou vlnou.
Pak se ten muž bodře usmál a oddusal do auta. Stihla jsem ještě vymodelovat ten nejvděčnější úsměv, jakého jsem schopna.
Ale stejně jsem hrdinka, když jsem o něm nevěděla, ne? 
Hezký den všem!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů