Dala jsem si čas, protože toto téma, na které jste sami upozornili, dá spoustu práce, aby to nebylo jen tak po povrchu. A to jsem nechtěla. Chci, abyste věděli, že „hysterka“ nemusí být vždycky vlastně jakoby nadávka. Může to být leccos. Od okamžité, zcela přirozené reakce dospělého, přes frekventovaný, leč hrůzný stav batolete, až po neměnný, vrozený typ osobnosti – nemoc.

Vybavujete si, ze starých filmů a nejrůznějších pohádek takový ten moment, kdy třeba princ oznámí, že se zamiloval do husopasky a míní ji proti všemu dvornímu bontonu a klidně bez souhlasu pojmout za ženu, kterak třetina nastoupeného dvořanstva, muži i ženy za hlasitého „ooooch!!!“ popadají k zemi jako hrušky, a kdy jim pak dvorní lékař dá čuchnout čpavku, aby se probrali?

To je hysterická reakce.

Jde o to, zda takto reagovala hysterická osobnost, nebo citlivý, jinak nevybočující jedinec.

Hodně to závisí na tom, jak traumatizující byl onen moment, což mohlo být individuální, podle míry osobního zasažení.

Taková matka královna může být kliďas, ale má na takovou reakci v takovou chvíli přirozené právo.

U zbytku dvořanů, kterým to může být prakticky fuk, půjde o hysterickou neurózu.

Každopádně hysterická reakce, není nic neobvyklého a rozhodně to nemusí být o tom, že takový člověk začne řvát, bude se na zemi zmítat s tělem křečí vypnutým do oblouku, nebo házet předměty.

Prostě omdlí.

U dvorů v dávných dobách se zpravidla vyskytovali jedinci, stiženi hysterickou neurózou.

Často se skáceli po banalitě a často tohle využívali i jako donucovací prostředek.

Se mi to nelíbí, tak s sebou seknu.

Později se propracovali k tomu, že jejich osobnost byla natolik přecitlivělá, dostalo se jim to takříkajíc do krve, a káceli se vlastně na povel, i když měl někdo po ránu naruby paruku.

My bychom v historii hysterie ale museli zacouvat mnohem hlouběji do minulosti, než jen oněm „rokokovým malíčkům“.

Už v egyptských papyrech najdeme hysterii.

Její původ spatřovali tehdejší lékaři v posunu dělohy v těle ženy, případně přehřátí varlat u muže.

Lékař se pak často bylinnými koupelemi, inhalacemi a vykuřováním pokoušel dosáhnout návratu dělohy do její původní polohy a přikládáním ledu u mužů na šourek zase ochlazení varlat.

Slavný lékař Galén pak měl za to, že hysterii způsobuje nedostatečné sexuální uspokojení.

Asi nejhorší diagnózou byl středověký model posedlost ďáblem a následně přímo nelidská „terapie“.

To už byli staří Egypťané s ledováním šourků pokročilejší.

Teprve Paracelsus zařadil hysterii mezi duševní poruchy.

A jdeme ze středověku do současnosti.

Dítě vříská, není k utišení, pak se najednou zapomene nadechnout a modrá a modrá a člověk tuhne a přestává být klidný, až se mu pak strachy skoro zastaví krevní oběh a rychle přechází v zoufalství.
Milý capart se najednou nadechne, zafuní a jede na novo.

Z vlastní zkušenosti, která je čtyřnásobná, vím, že na tzv. „hysterické vydechnutí“ se u dětí zvyknout snad nedá.

Bohužel ani jedna z mých dcer mě jako maličká tohoto divadla neušetřila. Nejhorší byla Míša. Vzpomínám na jednu tahanici o špagety.

Nejedla, jen vztekle řvala.

Pak se najednou sesunula ze židličky na zem, pusu dokořán a nic. Nedýchala. Třepala jsem s ní, obracela, dělala jsem všechno možné.

Dcera se nadechla až na chodbě domu, kde jsem pro změnu a zcela přirozeně (viz traumatická situace) hystericky křičela já a to na svoji matku, ať jde dolů, že mi Míša umírá.

Zaručených metod, „jak na to“, dostane matka mnoho. Studenou vodu, plácnutí po zadečku a mnoho dalších, ale nic moc.

„Musíš jí prudce fouknout do obličeje, zařvat hele, a někam ukázat! Ona se lekne a zapomene nedejchat.“, poradil mi tehdy kamarád.

Musím říct, že s Johankou už jsem tento návod aplikovala se stoprocentní úspěšností.
Takzvané HYSTERICKÉ VYDECHNUTÍ u dítěte je běžné.

A protože je to jev frekventovaný, tady je slovo lékařů:

PhDr. Renata Veselá – dětská psycholožka

Především si uvědomte, že to dítě nedělá naschvál, ale proto, že ještě není psychicky dost zralé, aby zvládalo konfliktní situace. Například si chce hrát a dovádět na koberci a vy po něm chcete, aby si lehlo na záda a nechalo se přebalit, nebo chce váš obložený chlebíček a nedostane, protože to ještě jíst nemůže. Chvíle, kdy se dítě vzteká, pláče, zuří, tluče ručičkami, do čeho se dá, nebo sebou mrskne na zem, je opravdu jen záchvat a nezbývá nic než ho přečkat. Rozhodně zde neplatí rady typu „nařež mu, ono ho to přejde“ nebo „hoď ho pod studenou sprchu a bude po pláči“. Tyto techniky sice v tu chvíli možná zaberou, ale dítěti de facto ublíží a mohou se později projevit někde jinde. V dítěti se ve chvíli, kdy jsou na něm prováděny takové praktiky, děje asi toto: „Jsem nešťastné a jsem za to trestané.“

Můžeme tak vypěstovat něco mnohem horšího.

MUDr. Jana Horová – dětská lékařka
Jakkoli to vypadá hrozivě, dítěti vlastně nic nehrozí. Tedy pokud se jedná o běžné „vydechnutí“. Dítě může jít dokonce i do křeče. Mnoho maminek se ptá, jestli se nemůže stát, že se dítě prostě nenadechne. Ne, nevím o případu, že by se v tomto případě nenadechlo. Pokud se ale takové případy opakují příliš často a dítě zůstává bez kyslíku například několikrát denně, je dobré navštívit dětského neurologa.

Potud jsme probrali případy, kdy se pohybujeme v problematice, která není nijak společensky závadná.

Dítě a jeho psychika je slabá, nevyrovnaná, reaguje přemrštěně a je třeba počkat, až se z něho stane vyrovnaný jedinec, jehož psyché se ustálilo, ideálně na normální hladině citlivosti.

Dospělý po traumatickém zážitku, nebo vystaven náhlé emočně vypjaté situaci, která je silným výkyvem z normálu, není schopen okamžitě zvládnout rozhozený stav vlastní, ač jinak normální nervové soustavy.

Každý zažil chvíle, kdy se zhroutil, kdy „hystericky“ plakal, psychologie zná „hysterický smích“ i „hysterickou apatii“ (zpravidla také jako následek traumatu), kdy zkolaboval, kdy jen křičel, kdy hrůzou zkameněl … každý zná nějakou „hysterickou reakci“.

Je za určitých okolností zcela přirozená.

Do této kategorie patří též „davová hysterická reakce“, kterou tak dobře známe z koncertů Beatles a jiných.

Potud jsme někdy „hysterky“ všichni bez rozdílu pohlaví, společenského zařazení, věku či vzdělání.

Rovněž zajímavé jsou seance nejrůznějších pastorů, Guruů, proroků, léčitelů, mesiašů a podobně.

V tomo posledním případě je zde ovšem často na jednom místě zřetelná jak hysterická reakce publika, tak v mnoha případech Hysterická porucha osobnosti na podiu. (viz níže)

Ty nezávažnější formy hysterie, jsou paradoxně nejvíce schované a tváří se zcela jinak, než klasicky hystericky.

Hysterická porucha osobnosti… 

…či obdobný problém 

Histriónská porucha osobnosti

Ať už v rodině, na pracovišti, nebo partnerském vztahu, tady jde o duševní poruchu.

Nemoc.

Skutečná hysterická osobnost se prezentuje jako charakterní a dokonalá. Své chyby přehlíží, zato kritizuje a degraduje jakýkoli poklesek, nebo nedokonalosti ostatních.

Tito lidé mají mnohdy problém pracovat v kolektivu, který je hloupý, intrikuje a výkonnostně nedosahuje kvality onoho jedince.

Aby si taková osoba dokonalost udržela, mnohdy upravuje skutečnost ve svůj vlastní prospěch a ze svých neúspěchů viní druhé, na jejichž chyby neustále upozorňuje.

„Neobvyklé také není stylizování se do rolí „trpícího“ člověka a dramatizování různých onemocnění, což může později vést ke skutečné somatické chorobě. Skutečná hysterická porucha osobnosti je tedy nemoc, je velmi záludná, neboť chování hysterické osoby může být často vnímáno zcela jinak, a to jako obyčejná urážlivost, panovačnost a zvýšená citlivost, přecitlivělost, výbušnost“, uvádí PhDr. Kamil Pátý v článku „Hysterická a histriónská porucha osobnosti.

„Své blízké, trestá takový člověk tím, že je zraňuje urážkami a útoky na slabá a citlivá místa. Sráží jim sebevědomí, pomlouvá je nebo jinými rafinovanými způsoby psychicky vydírá.

Málokdo z laiků odhadne, že za těmito rysy a projevy se skrývá těžká psychická porucha, narušující rodinné, partnerské i pracovní vztahy“. (psychologie. (7/2016)

Okolí, partner, kolega, podřízený a podobně se následně totiž ocitá v kolečku, ze kterého není možné vystoupit.

Ve snaze zavděčit se, dělá všechno možné, snaží, se, dává pozor, aby něco nepokazil, sám sebe obviňuje z nedokonalosti, neboť je mu to soustavně předkládáno, proto se snaží být dokonalejší, vyvarovat se chyb, což je často bez odezvy, protože pokud dělá věci dobře, jakoby nebyly, zatímco sebedrobnější chyba je důvodem ke kritice a dlouhým monologům typu:

• „Copak tě doma nenaučili …
• myslíš, že tohle je v jiných rodinách normální …
• tohle bych si doma nemohl/a dovolit …
• tobě asi nevadí, že…
• přijde ti normální, že…
• kolikrát potřebuješ slyšet, že …
• mluvím nesrozumitelně, nebo to děláš schválně…
• všichni si nad tebou klepou na čelo…
• já nevím, jak ty přemýšlíš…

… až po – „kdo si vlastně myslíš, že jsi“.

Čím víc vynaložíte energie, tím je to často horší.

Ve finále jste to vy, kdo si vyčítá jeho nemoci, jeho utrpení, jeho neúspěch, jeho únavu (z toho, jak vám všechno musí připomínat a jak je zbytečné vám cokoli říkat, jak jste únavní).

Jste méněcenní!

Dojde chvíle, kdy se ať už vůči kolegovi, nařízenému, partnerovi vymezíte a na nějaký jeho přehmat, či chování ho upozorníte, ve snaze přimět takového člověka k prozření, že přece i on dělá chyby, jako je dělá přece každý. Ale také občas děláte i mnohé věci dobře, stejně, jako on…„… tak proč musí být na vás pořád takový“.

Tehdy by vám mělo dojít, že to nejste vy, kdo by se měl zamyslet.

Bude to po pravděpodobném výbuchu hysterické reakce, která může mít hromady podob, ale každopádně bude neadekvátní tomu, co jste si vlastně dovolili říct.

„Obecně se má za to, že jediný způsob, jak si nezadělat na podobnou psychickou poruchu, je ze vztahu s hysterickým člověkem vystoupit nebo úplně rezignovat.

Důležité je, že hysterie je opravdu psychické onemocnění – postižení lidé za své chování tedy v určité míře nemohou, samotné onemocnění se ale dá léčit jen s pomocí odborníků“, píše se časopise psychologie. (7/2016)

Pokud máte vedle sebe nadřízeného, rodinného příslušníka, partnera, jednoho z rodičů s hysterickou poruchou osobnosti a není možné, nebo nemáte v úmyslu z takového prostředí vystoupit, spočívá ono rezignování předně v uvědomění, že nejste nekvalitní, špatný, nevychovaný, podřadný, nemožný a ménécenný člověk, ale úplně normální.

Že příčinou disharmonie nejste vy a vaše „zatěžující“ bytost.

Že jste se rozhodli žít, pomáhat a snažit se mírnit projevy duševní choroby druhého, mnohdy i milovaného člověka. Tedy že to nejste vy, kdo je tady slabý.

Vyvarujte se emotivních reakcí, neplačte, nediskutujte.

Nestane nic víc, než že budete obratem VY tím „hysterikem či hysterkou, co furt něco řeší“.

VY budete tím konfliktním a VY prudíte právě, když … (je ve stresu, přišel z jednání, rozzuřil ho jiný zaměstnanec, je nevyspalý, není mu dobře, zrovna se stalo něco jiného, někdo někde vystřelil, připaluje se omáčka, brečí dítě, má PMS, MNS… a VY, zrovna teď, abyste to jó korunovali !! …)  jediný efekt bude, že si pak budete říkat:

„Že já, blbec něco říkal/a“.

Přestaňte se obviňovat a pokuste se maximálně ony projevy přehlížet.

„Pokud je to možné a skutečně je to ve vašich silách. Nikdy však za cenu tolerance k domácímu násilí, či devastace vlastní osobnosti a fyzických sil“, připomíná Dr. Kamil Pátý.

Chce to nadhled, velkou míru lásky, tolerance, pochopení, sebekázně, síly, klidu a pevné nervy.

Tedy chce to přesně to, co hysterická osobnost postrádá, a co naopak Bůh nadělil vám.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]