Když Míša ležela v nemocnici, Pavlína poletovala po reportážích a Tom po terénu a po schůzkách, řekly jsme si s Alicí, že budeme na baru makat samy. Shodly jsme se, že ráno brzy vstaneme a vyrazíme malovat. Ve dvou toho moc nestihneme, tak ať tam jsme aspoň celý den, aby byla vidět nějaká práce. Vzbudily jsme se o pár hodin později, než jsme se domluvily. Yáma nás odvezla do baru, kde jsme zjistily, že máme jen jeden štětec, nevymytý váleček a málo barvy. 

Za boha jsme nemohly najít igelitku s válečky a malovacími potřebami. 
Jely jsme tedy do „Platformy“. Zde jsme se postaraly o zábavu znuděných prodavačů. Namísto dělníků v montérkách, sem vtrhly tři ukecané ženské. Překvapení prodavači nás doslova obskakovali. Naházeli nám do obřího vozíku vše, co jsme potřebovaly a ochotně nám ukázali asi patery štafle, včetně instruktáže lezení nahoru a dolu, které jsme si nakonec nekoupily.

Prodavač v oddělení „MALÍŘ“ nám namíchal temně modrou barvu, na které jsme se asi po hodině všechni tři shodly. Samozřejmě se slevou.

Spokojeně jsme odjely do baru.
Yáma nám dala klíče, oblažila nás cennými radami typu „nematlejte barvu do zásuvek pod proudem“ a odjela psát do Popelek.

S Ájou jsme si objednaly oběd a s plnými útrobami šly natěšeně budovat. Zeď byla penetrací připravena už z minulého dne.

Kytování děr po hřebíkách a šroubech, není zábavné.
Některé hmoždinky nešly vyndat, a tak jsme je zakytovaly.

Při bravurní manipulaci s teleskopickou tyčí, praštila Alice do žárovky na baru a vyhodila pojistky. Musely jsme do vedlejšího vchodu, zazvonit na nějakého podnájemníka, aby nám otevřel dveře do domu, kde jsou hlavní jističe.

Z asi dvaceti jmen na zvoncích jsme si pro jistotu vybrali asi jediného Čecha. Hotovo.

Oblepily jsme si zdi pečlivě páskou a začaly malovat stěny na domluvenou, krásnou modrou.
„Dáme si tam ty fólie?“, zeptala se Ája.
„Nevim, asi né, to je zbytečný. Skoro to nekape“

Za chvíli jsme byly namodro.
My, stěna i dlažba. „Si jí tam radši dáme ne?“

Rozprostřely jsme fólii na zem a zatěžkaly kýbly s barvou.

V rádiu právě hráli skvělou písničku.
Alice předvádějící taneční krok s vidličkou u pusy místo mikrofonu, uklouzla po barvě na zemi a vzala s sebou i pracně nataženou fólii. Děkovala na zemi uctivě Bohu, že má vidličku jen v boku a ne v oku.

Najednou někdo zaklepal na dveře.
Šla jsem otevřít a stál tam kamarád Pepa. Pepa je malíř.
„Tak se jdu podívat, jak malujete“,pravil s úsměvem. Když se rozhlédl, úsměv mu spadl.
„No holky! Co to je?“ ukázal na zakytované hmoždinky.
„Nešlo to vyndat“
„No a kde máte fólie? A co strop? Začíná se od stropu!“ 

Pepa odešel do auta pro šroubovák, smirek a ještě nějaké věci, které jsme ale měly taky. Jen jsme je nevyndaly z tašky.

Vymaloval strop a Alice musela kleštěmi vytáhnout hmoždinky a kytovat znovu.

Já jsem vytírala a natahovala fólie, tak jak mají být.
Měli jsme to hotové celkem rychle.

„Strop musí mít dva nátěry“, poučil nás Pepa, který tam s námi strávil asi tři hodiny.

Nakonec ještě zkontroloval, jestli jsme dobře vymyly vaničky a štětce.

Byly jsme rády, že přijel.
Udělali jsme s ním kus práce.

Od Toma a od Yámy jsme dostaly pochvalu.

O víkendu už jsme byli všichni a to jde přeci jen líp, a také o mnoho rychleji.

Jen Míša je ještě v rekonvalescenci.

Na co se pokaždé netěším, je ten boj, kdo půjde první do vany!

Pavla (Noha)

[sexy_author_bio]