Musím říci, že od včerejšího odpoledne mám k pařezu, o kterém jsem vám říkala, že ho musím nějak otočit a časem nastěhovat k jezírku, zcela jiný vztah. Je velice osobní. Skoro jsem ho personifikovala. Vlastně ne skoro. Čas stěhování totiž nadešel včera. Bylo to po tom, co jsem celý víkend budovala kolem jezírka…

… na to jsem se připravovala fyzicky a psychicky několik dnů.

Když jsme totiž s Vénou zakoupily folii, respektive, dostala jsem jí od ní k narozkám a nemohly jsme ji sbalenou ve dvou dostat dozadu do auta, protože měla snad metrák, tak jsem pak potřebovala vymyslet, jak jí umístím do ďoury, když nejsem Samson.

Ďouru jsem vystlala měkce, když jsem jí před tím dokonce vymetla smetáčkem a lopatičkou a ve třiceti stupních jsem se jala rvát k ní folii.

Marně.

Tak, jak byla, jsem s ní nehla.

Dobře, rozložím tu tíhu na větší prostor a holt budu postupovat metr po metru.

Nakonec jsem postupovala centimetr po centimetru a hnacím motorem mi byly Vraždy v Midsomeru, které jsem chtěla vidět.

Ovšem v zájmu pracovní kázně jsem si nařídila, že koukat budu jedině v případě, že stihnu položit folii.

Jo, odměna byla a já s sebou plácla k televizi fakt zaslouženě.

Systémem hadice, svorka, hadice, svorka … to celé v počtu… no hodně, jsem dovedla vodu z obecního zdroje až k jezeru a to se napouštělo až do večera.

Opravdu jsem ráda, že jsem tam vodu nemusela nosit od pumpy v kýblích, protože to bych takto s chutí oslavila vítězství někdy v roce 2020.

Naplnila jsem to předem záměrně, protože jsem si řekla, že si fólie lépe po dně sedne, a že nebudu kraje zasypávat, dokud to vahou vody nepřilne, jak chce, abych nezpůsobila někde tah, který by jí třeba poškodil, nebo tak něco.

Nevím, jestli je to dobře, ale mě to přišlo takhle logické, ale nejsem žádný znalec.

Prostě ty kraje nebudu zastříhávat, dokud nebude folie sesedlá a dokud nebude všechno kolem připravené.

Pak kraje zasypu hlínou a budu sázet a obhospodařovat.

Ovšem, ještě musí přijet kačírek.

Nechám hodně té folie kolem, aby tam tolik nerostla tráva. Zeminu na kytičky koupím, bych si tam nedonesla i trávu.

Prostě poučena z krizového vývoje.

„Hele, ještě musím přestěhovat pařez. Ten bude tadydle, vedle lísky a tam nám budou růst květinky, prostě ho nechám celý vykvést, jako Nastěnka“, výskala jsem Véně do telefonu po tom, co jsem jí zahltila fotografiemi.

„No, to ti držím palce. Bude to hezký a moc, akorát s tím pařezem měl problém i bagr“, pravila Véna, ale nebyla v tom nedůvěra, protože ona ví nejlíp, že když se rozhodnu, tak to udělám i kdyby mě to mělo stát uříznutou patu na smeťáku.

Že nepřehání, jsem odhadla, když jsem se pokusila pařez alespoň pošoupnout a on se ani nepohul, vlastně se ani nezakýval, vůbec nic.

Prostě, jakoby byl furt stromem.

„Hmmm … neva… odtáhnu ho prostě autem!!“, vysvětlila jsem Véně!!

„Jako jak?“

„Jako na laně“.

Nekomentovala to.

Jala jsem se tak učinit včera.

Vysvětlila jsem Momovi, že mě půl dne neuvidí v chatě, ale může mi přes sklo fandit.

Okapíčkovým jsem vysvětlila, že „né, že mi zdrhnete dovnitř, než projedu!“

Pochopily.

A zdrhly.

V rozrušení jsem zavadila o klakson, což mělo za následek skoro pád Okapíčkové do jezírka. Zabrzdila na poslední chvíli.

Naštěstí funguje kýbl s pečivem.

Od té chvíle, jsem čtyři hodiny zápasila s pařezem.

Vlečné lano super, ale bylo krátké, protože jsem ho potřebovala přivázat za zadní kus, aby se pařez otočil a dál jsem se s autem nedostala, takže jsem v kůlně vyzvedla ocelové lanko.

Mimochodem kůlnu jsem v pátek brilantně uklidila a vnesla tam řád, ne nepodobný kriminálu.

Nyní mám srovnané věci od ředidel, co už se nedělají a nikdy nebudou, šňůr, prodlužek, nářadí, co jsem některé ani nikdy neviděla, až po poslední matičku, šroubeček, všecko podle velikosti a účelu, kolečka gumová, kolečka kovová, hřebíčky, serepetičky … mám tam i škatuli, co se jmenuje „neidentifikovatelné, zajímavé předměty“

… a některé mechanizmezečky jsem srovnala podle živlů.

Prostě pumpičky a šlahounky a lepení na kola u vzduchu, elektrika, opalovací lampa, zástrčky a podobně u ohně, svorky, kohoutky a šroubovací utahovátka hadic u vody a tak dále.

Svůj ascendent, Merkur, Venuši, Jupiter i Pluta v Panně jsem nezapřela.

Pak se znovu potvrdila Vény slova o urputnosti pařezu. Já jsem ale taky urputná.

Když jsem přervala ocelové lanko, našla jsem ocelové lano. (jistě, v kůlně mezi lany ).

Věřila jsem, že to, co mi smrdí z auta, budou jen pneumatiky, jak se protáčejí. Vysvětlila jsem vozu, že bagr tu není, že spoléhám na něj.

Nezklamal.

Popravdě, to video na konci trvá chvilinku, ale cvičila jsem po celé zahradě, protože bylo třeba vždycky vymyslet úhel, do kterého se autem dostanu, ale který bude vyhovovat tomu, jak jsem potřebovala pařez natočit a posunout.

Nikdy by mě nenapadlo, že se i mezi kompost, houpačku a ibišek vejde osobní vůz!!

Měla jsem strach o ten ibišek, abych ho nepřejela. Je to dárek od Aličky a moc se mi líbí. Nepřejela, ale sama tomuhle nevěřím. Kdybych se nedržela při zemi, řekla bych, že snad kousek odcupital sám.

Hele, jsou tam koleje:

Ztráty: Metr ocelového lanka, jedno zahradní světýlko, co bylo u růže a co jsem rozdrtila a cca 30 cm pařezu, co se užvýknul.

Když jsem odvazovala lano po posledním kosmetickém přesunu, kdy jsem měla auto napasované mezi motýlími keři a ohništěm, hluboce jsem se pařezu poklonila.

Jsou z nás kamarádi.

Už se moc těší, až bude mít po sobě hromady drobných květinek, světýlek a ozdůbek.

A tohle jsem pietně nazvala „Pařezova stezka“.

Možná z toho udělám poutní místo, nebo tak něco. 

Oslavila jsem to s Momem, který všechno pozoroval a výrazně mi fandil. Dostal za to poslední kus kukuřice, co jsem tady měla.

A mě se vaří čočka, do ní si dám anglickou slaninu a na ní dvě volské oči, protože si to zasloužím.

Pařezovi dám hlt mléka.

I když už není stromem, zůstává velkou osobností a ikonou celé zahrady. (Vendulčina líska neutrpěla ani škrábaneček, jen údivem vzdychala a teď má nového souseda.)

Nechť je mu v nové pozici dobře a budiž mu sláva až do posledního dne světa.

A že on se ho tedy na tuty dočká!

P.S. K ranní kávě budou titulky, protože se na víc asi nezmůžu.

Heslo dne:

Já ho prostě miluju, tenhle obrázek !  

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]