Když je sama matkou? Zněla by logická odpověď. Je to zvláštní, ale tuto odpověď jsem tak nějak pochopila sama, nikdy se nedostala k mým uším (anebo jimi prošla jako černou dírou) před chvílí, kdy jsem se sama stala matkou.

Existuje také jedno takové  hezké přísloví, jež ve své moudrosti říká asi to, že nezvedená, nevděčná a hnusná dcero, počkej, já si s tebou už násilí dělat nebudu – na to jsem moc   stará/unavená/zklamaná/prostě k ničemu, ono se ti to všechno VRÁTÍ NA DĚTECH.

Vlastních pochopitelně.

Jestli podobně zákeřnou rukou pomsty jsou i děti adoptované, o tom nic nevím,  je to možné, mě spíše než genetické prokletí rodu přišlo, že je řeč o obecných dětských vlastnostech jakými jsou nevděčnost, nezvedenost a hnusota.

Ejhle…

Kdepak maturita, kdepak první sex, kdepak první společná noc ve společném hnízdečku lásky se svým milým více či méně nastávajícím, ta pravá zkouška dospělosti a to pravé životní vykopnutí do reality je právě poté, co se vám podaří povít dítě.

Když jsem tu první noc, nadopována hormony štěstí a sťata nesmírnou únavou v podivném stavu uronila krokodýlí slzy nad hrůzou z faktu, že jsem na svět  přivedla někoho, kdo ZASE bude muset UMŘÍT a nostalgicky ronila slzu i nad salámem v igelitu, protože něco  tak úžasnýho si snad ani nezasloužím a fakt zadarmo a fakt jen pro mě… tak po této noci jsem si uvědomila, že jsem dospělá. Jiná. Žena? Matka?

Každopádně se té noci odstartoval pomalý proces, kdy jsem více či méně začala v určitých méně či více prekérních situacích chápat svoji matku.

Únava jako startér

Pochopila jsem, že ne každá maminka musí být 24 hodin denně usměvavá, nalíčená a růžová stejně jako to růžové miminko v její náručí. Že přijdou chvíle, kdy s kruhama pod očima, v 1.37 hodin ráno po dvanácté probuzená už fakt nebude příjemná a milá a růžová a nalíčená, ale po těch několika měsících stejného scénáře už může vyslovit ostřejší slova a myslet na hororové scénáře a pomýšlet zcela vážně na teplou stavu v ženské věznici jakožto na metu svého počínání.

A že to vše může být startérem jejího slovního i faktického selhání. Nebo alespoň pocitu selhání.

Syndrom vyhoření jako startér

Pochopila jsem, že ne každá maminka se s úsměvem na líci bude bavit stavěním hradů z lega, plácáním báboviček na písku a vysvětlováním principu spalovacího motoru po osmadvacáté a že ne syndrom vyhoření má taková maminka na mateřské DOVOLENÉ naprosto stejné právo jako vrcholová manažerka kdejakého TOP VIP podniku nebo paní, pracující na tři směny třetím rokem u montážního pásu.

že to vše může být startérem jejího slovního i faktického selhání. Nebo alespoň pocitu selhání.

Svoboda jako startér

A že po letech tohoto úžasně sofistikovaného krásného věznění svými dětmi má maminka nefalšovanou radost z toho, když může být chvíli nejen sama, ale také být člověkem, ne jen služkou, vychovatelkou, uklízečkou výkalů po dětech ať v plenkách nebo v různorodých mísách či miskách, kuchařkou, noční vrátnou a manažerkou domácího pořádku i jídelního lístku, že právě v těchto chvílích může propadnout nejen čirému nadšení z toho osvobození, ale také zoufalství nad tím, že této euforické radosti propadla, protože to je jistě důvod ke špatnému svědomí, protože by měla radši uklízet, držet noční službu, leštit záchodovou mísu a mixovat špenátovou polívku, protože OD TOHO je přece doma, no ne?

A puberta?

Co startuje puberta zatím nevím a jsem upozorňována statečnějšími a pokročilejšími, že jsem ještě ve fázi sladké nevědomosti. Mě to ale nevymluví, já si doteď myslím, že s puberťákem je lepší domluva než s miminem kakajícím do plínek a ječícímu kvůli nadýmání, jež zavinila nezodpovědná matka, která si cucla bublinkaté vody. A ne a ne a ne a nesnažte se mě přesvědčit, že to tak není, protože jestli to je fakt v pubertě horší, tak už jen to pomyšlení je hodno samého dna lidské deprese…

A tu já nechci.

Ale přesto někde v nitru tuším, že za pár let pochopím veškeré chování své matky v mých telecích letech a že jen šťastná souhra osudu nebo několikero vyvarování se chyb ve výchově batolecího věku mých dětí, způsobí, že tato lekce pro mě bude trošku příjemnější, než byla pro moji matku.

Uvidíme.

Ale  to o tom, že děti vám vrátí to, čeho jste se dopustili na svých rodičích, to ve chvílích zoufalství dostává váhu. Ve chvílích štěstí se tomuto rčení směju.

A kdoví, jak je to doopravdy. Třeba je to jedna z pravd, které raději nevědět.

Renata

[sexy_author_bio]