Slíbila jsem v článku o původu čísla 666, že se k jeho živé předloze vrátím. Tady je. Začněme tím, že v dnešní době, by tento muž neopustil uzavřenou celu psychiatrické léčebny. Vraždí z vilnosti, nudy nebo proto, že si chce užít v sexu něco, co ještě nezná. Kastrací mladého chlapce doufá v jeho přeměnu na ženu. Zvrácený sadista, který ukousne člověku přirození, a pak se nechá ukojit mužem. Tak to vypadá, když na post nejvyšší usedne opravdový šílenec.

A nic ho neomlouvá zjištění historiků, že Řím zvrácený Nero pravděpodobně nezapálil.

„Ze mě a z Agrippiny nemůže vzejít nic dobrého“

Podobnými slovy okomentoval narození svého syna Domitius. A měl pravdu. Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus opravdu nic dobrého Římu nepřinesl.

Přinesl nám ovšem bezpočet námětů knih, článků a tezí, kde se mohou odborníci a romanopisci doslova vyřádit.  Ač Řím podle nových studií patrně nezapálil, byl to jeden z nejkrvavějších a nejšílenějších mužů, kteří kdy zasedli na trůn.

Za adopci zaplatil smrtí

Na trůn pomáhá mladému Neronovi jeho matka Agrippina, když svého druhého manžela Claudia donutí, aby jejího syna Nera adoptoval.

Samotného Claudia nechává posléze otrávit jedovatými houbami.

Cesta Nerona k trůnu je volná.

Agrippina tak posílá na císařský post šílence a doufá, že jeho už tehdy zvrácené choutky jsou jen průvodními jevy puberty.

Možná už tehdy jako matka tušila, že tomu tak není.

Že Nero je nemocný a nikdy neměl na trůn ani pohlédnout. Rozhodně to ale věděl římský dějepisec Gaius Suetonius Tranquillus, který o něm napsal: „…svou chlípnost a ukrutnost dával najevo takovým způsobem, že již tenkrát muselo být nepochybné, že jde u něho o vadu povahy, nikoli věku…“

Pojmenovat sexuální apetit tohoto muže by možná byl oříšek i pro dnešní psychology.

Kromě toho, že ho velice baví kupříkladu znásilňovat mladičké vestálky (pozn – kněžky staroitalské bohyně Vesty, které skládaly slib panenství a za porušení šly na smrt), že zatouží i po milostných hrátkách se svou matkou, nechává Nero mimo jiné vykleštit mladíka Spora, přičemž chce zkusit, jestli se tento změní na ženu.

Spora pak ve svatebním závoji a s průvodem nechává odvést do svého domu, kde ho má až do své smrti za manželku.

Jako další bonbonek si vymyslí mladý císař monstrózně úchylnou, a jak jinak, než velmi krvavou zábavu.

Před davem přihlížejících dává ke kůlu přivázat nahé mladé ženy a muže, kterým se převlečen za šelmu a vypuštěn ze zvláštní klece vrhá na přirození, které jim ukousne.

Když si dost pohraje, přibíhá propuštěnec Doryforos, který se pro změnu ukájí na něm, čímž Nero dosáhne vrcholu.

Tohle asi opravdu nebude pubertou.

Ve svých šestnácti letech se Nero žení se svou nevlastní sestrou, Octavií.

Manželství ovšem Nera nijak neuklidní.

Vedle propuštěné otrokyně Akté, kterou si málem bere za ženu, se zanedlouho zamiluje do osmadvacetileté manželky svého přítele Othona Sabiny Poppaey, která mu učaruje patrně tím, že se pro dosažení krásné pleti koupe v oslím mléce.

Dlouhé hodiny pak Nero polehává u dveří do komnat Sabiny a Othona, kam ho jeho „přítel“ opravdu vpustit nechce. Dost možná i proto, že by chtěl manželku ještě někdy vidět vcelku.

Nero se ale nenechává odbýt snadno a posílá Othona „služebně“ do Portugalska (Lusitánie).

Milá Sabina, nikým nechráněna, je tím pádem tady jen pro něho.

Císař se obratem pod záminkou neplodnosti nechává rozvést s Oktavií, kterou, aby si někdo nemyslel, že by se k ní někdy vrátil, navíc ještě posílá do vyhnanství na téměř neobydlený ostrov Pandaterii.

To mu je ale zřejmě málo, a tak mladou Octavii obviňuje z předešlého cizoložství a nechává ji zavraždit.

Novou manželku Sabinu přivede Nero do jiného stavu, jenže protože jeho povaha má hodně daleko do normálu, v záchvatu vzteku jí ve vysokém stupni těhotenství způsobí kopanci do břicha smrt.

Po její smrti, ze které nijak utrápený není, si vyhlédne krvavý Nero Octaviinu mladší sestru Antonii.

Ta má z jeho nabídky upřímnou hrůzu a projeví neobyčejnou statečnost, když Nera odmítne.

Kdo ví, možná bylo Antonii jasné, že zemře tak jako tak, a chtěla si zachovat tvář.

Osudy Neronových manželek se podobají jako vejce vejci, ale odmítnout tohoto šílence se rovná také zemřít.

Nemýlila se.

Za její drzost ji Nero obviňuje z přípravy převratu a nechává ji popravit.

Pěkná Statilia Messalina by se Neronovi líbila, jenže je už vdaná za konzula Vastina.

Co naplat, uděláme tedy z Messaliny vdovu.

Buch – buch, a je po Vestinovi. Messalina je čerstvou vdovou a záhy čerstvou manželkou cvoka Nerona.

Přežije?

Namísto Messaliny je to Nero, kdo si pomalu podepisuje parte

Neronovy šílené skutky a stále zvrácenější nápady už míchají žlučí kde komu.

Svoji úchylku i zlost okolí, stíhá ještě podtrhnout popravou biskupa, apoštola Petra, který je při aktu na svou žádost na popravčím kříži otočen hlavou dolů, aby jeho smrt nepřipomínala smrt Kristovu, které se Petr necítí hoden.

Ve vatikánských zahradách dále nechává Nero ke kříži přivázat 300 křesťanů, jejichž těla dává omotat šátky napuštěnými térem a olejem a zapálit.

Touto ohnivou alejí z lidských těl následně projíždí Nero jako bůh Apollón, ve voze taženým dvanácti polonahými bakchantkami (pozn – vášnivé, nezkrotné ženy, též menády).

V té chvíli hoří i Řím.

Kdo jej zapálil, není jasné, patrně to ale nebyl Nero. Možná židovská sekta křesťanů.

Sám slavný a moudrý filozof Seneca, který byl původně vychovatelem Nera, a který o jeho povaze ví své, se rozhodne Nerona odpravit.

K jeho plánu se ochotně přidávají vznešený aristokrat Gaius Pison, básník Lucanus, spisovatel Petronius a senátor Thrasea.

Jejich plán je ovšem prozrazen a oni jsou donuceni vzít si život.

Učiní tak všichni, a protože se jedná o vznešené muže, jejich čin nepostrádá půvab.

Petronius dokonce přes smrtí uspořádá pro své přátele hostinu. 

Moudrý Seneca si s klidem filozofa nechává v horké vodě a páře otevřít žíly.

“Zlatá uzda neučiní žádného koně lepším a klamán si zaslouží být ten, kdo dávaje, pomýšlel na zisk.“

Seneca

Mezi popravenými je rovněž mladičký Aulus Plautius, kterého před smrtí stihne Nero ještě znásilnit a po jeho zavraždění prohlásí, že byl milencem jeho matky Agrippiny, kterou pro jistotu nechává ubodat.

Píše se druhý duben, roku 68 po Kristu.

Správce Servius Sulpicius Galba se staví do čela opozice proti Neronovi a získává podporu nového správce Lusitánie (Portugalsko) Marca Otha.

Nero není schopen akce proti Galbovi.

Jeho stupňující se psychické poškození dosahuje vrcholu, když si myslí, že svým zpěvem potlačí vzbouřené legie a huláká z oken lidové písně.

Na věrnost Neronovi rezignuje i Tigellinus.

Prefekt Nymfidius Sabinus Neronovi doporučuje přestěhovat se do paláce u Verviliánských zahrad. Pak sděluje gardě, že císař uprchnul do Egypta a slibuje praetoriánům 30 000 sesterciů každému, kdo podpoří Galbu jako císaře.

Stráže, manželka Messalina a většina služebnictva prchají zavčasu co nejdál od jména Nero. Ten tuší svůj brzký konec. Na sebevraždu je ovšem příliš zbabělý.

Odvaha vraždit mu nescházela, sám se prostě ale zabít bojí.

Neronovi je na to sděleno, že bude vysvlečen do naha, krk mu bude držen ve vidlici, bude ubičován k smrti a jeho tělo hozeno do Tiberu.

Teprve tehdy Nero konečně bere dýku a s pomocí velkého množství vína a propuštěnce Epafrodita, který mu vede zápěstí, si probodne krk.

Neronův popel byl uložen do rodinné hrobky Domitiů.

“Ó, jaký umělec ve mně umírá!”

Nero

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]