Hubený, tlustý … geny a hlava

„Nemůže být můj syn podvyživený, když tak málo jí? A jak to, že mu jedno pořádné jídlo za týden, které tedy s chutí s ní, stačí? Kde se v něm bere tolik energie? Jak to, že nemá hlad??“

Některé děti opravdu potřebují mnohem méně jídla než jiné. A přesto jsou pěkné, nejsou podvyživené a podle některých maminek, majících takového potomka, i zdravější než jiné děti. Kde to berou? Jedí snad někde tajně, když doma nemají hlad?

„Energetický potenciál každého jedince je opravdu velmi různý a jeho potřeby rovněž. U těchto dětí je zřejmě zdroj energie v tom, že jejich tělo si jaksi umí vybrat to nejlepší, a následně to uschovat a hospodárně použít. Nemyslete si, že dítko nemá hlad nikdy. Tyto děti zpravidla opravdu vynikají schopností, jak se říká, nafutrovat se jednou za tři dny a pak z toho žít.

Jak ale některým rodičům často uniká, tyto děti pojídají během dne často energeticky velice bohatou stravu. Například tu zobnou nějakou sušenku a jindy čokoládu, nebo třeba hodně upřednostňují ovoce. Nelze se pak divit, že rodiče překvapí, že dítě u večeře a hovězího na houbách s knedlíkem nejeví žádné nadšení. Více sledujte své dítě, a jestliže nejí sladkostí příliš a prokládá své záliby ve vláknině ovocem, netřeba mu do jeho programu moc zasahovat.“, říká lékařka.

Hubená kobylka

Naproti tomu jiné děti mohou sníst cokoli, a stejně nepřiberou. Vypadají jako krmený šindel, ale k obědu toho snědí víc než táta. Takový capart se ráno probudí, posnídá tři chleby, půl litru kakaa a v jedenáct hodin už slídí, co bude k obědu. Za noc se ještě třikrát vzbudí a vyluxuje lednici.

Navzdory tomu, že jeho apetit připomíná aktivity kyseliny solné, vypadá, jako by se právě vrátil z koncentráku. Čím to je, že někdo sní rohlík a přibere tři kila, a jiný zhltne, na co přijde, a nic?

Šárka Koreňová z poradny pro zdravou výživu:

„Může za to více faktorů. Když nepočítám genetickou výbavu, kterou dědíme po předcích, je jedním z viníků  naše slinivka a jí produkovaný inzulín. Každé tělo si poradí díky funkčnosti tohoto orgánu s přísunem potravy jinak, protože právě tento mechanismus zodpovídá za trávení a hospodaření s cukry.

Jinak je tady také štítná žláza. Zjednodušeně řečeno, čím více pracuje štítnice, tím je člověk méně náchylný k tloustnutí. Stav, kdy je štítná žláza řekněme funkčnější, není třeba nijak léčit, pokud dítě nebo i dospělý člověk po té, co jí, nehubne.“

Metráček

Třetí případ je horší, protože obezita u dětí i dospělých je vlastně už taková nemoc a hlavně s sebou hodně zdravotních problémů přináší. Některé děti jsou vysloveně rozežrané a za nezodpovědné účasti rodičů, kteří snad ve strachu, aby jim malý otesánek nehubl, mu předkládají, co hrdlo ráčí, a jejich ratolest si vesele kyne.

„Někteří rodiče jsou v tomto smyslu opravdu nepoučitelní. Většinou to bývají takoví vychovatelé, kteří třeba dlouho děti mít nemohli, a pak se obávají, aby jejich vymodlený andílek nedejbože neochořel z nedostatku potravy. Navíc je jim často proti mysli cokoli tomu broučkovi odmítat. Dostavují se k odborníkovi až ve chvíli, kdy jejich dítě již není pěkně macaté a nemá roztomilé faldíčky, ale je otylé a nemocné.

Tuk, který se nekontrolovaně ukládá, je potažmo zdrojem zdravotních komplikací. Takové dítě více namáhá snad všechny tělesné orgány, včetně srdce, a viděla jsem již několik dětí, kterým se díky otylosti například počala již v útlém věku bortit klenba, a to je pro budoucnost jejich zdravé chůze fatální. Pokud má vaše dítě sklon k otylosti, je potřeba v jeho vlastním zájmu velmi pozorně kontrolovat, co a kdy jí. S tím poradí každý dietolog a včas by vás k němu měl poslat spádový dětský lékař.“

Nechutenství

Není nad osobní příklad. Jako dítě jsem měla k jídlu doslova odpor. Jakýkoli druh pokrmu, který jsem byla nucena pozřít, mi působil neskutečná muka. Navíc, moji rodiče ve strachu, že se jim ztratím bez pohřbu, neustále hlídkovali, jestli to, co mi předložili, jím. Pokud jsem  vzala do úst kolečko šunky, za dvacet minut jsem vyplivla zcela odborně dehydrovanou potravu, která se mi z pusy doslova vysypala. Poslali mě do ozdravovny, kde jsem ztloustla 7 dkg. Do první třídy jsem šla s váhou 15 kg. Dnes jím i v noci, žiju a netloustnu.

Tehdy ovšem nikdo nevěděl, že mou oblíbenou kratochvílí bylo sedět třeba hodinu v pšeničném poli a cpát se zrny. To jsem zajídala šťovíkem a nezralými jablky. V zimě jsem zase jedla oříšky a sušené švestky. Až dnes vím, jak bohaté jsou tyto věci na živiny. Jen jsem to tenkrát nikomu neříkala, protože se nikdo neptal.

„Dokud to nesníš, tak tu budeš sedět,“ byla každodenní rutina, a tak jsem se zabývala přemítáním, kam ukrýt nechtěné jídlo. V létě jsem vždy porci nepozorovaně vyhodila z okna a v zimě jsem kousky nakrájeného řízku házela do veliké vázy na doutníky. Ještěže se váza rozbila, když jsem byla na táboře, protože za červy, kteří byli uvnitř, by mě otec nejspíš zabil.

„Nutit dítě do jídla je nejlepší cesta k tomu v něm odpor k němu ještě více prohloubit. Dítě, které je nuceno třeba pod hrozbou trestu jíst, pokud nechce, si vypěstuje velice brzy jakýsi podmíněný reflex a jídlo si spojí se strachem, nepříjemnými pocity, a to jak psychickými, tak i tělesnými.  Nejedno dítě takto nevhodně motivované totiž při jídle prožívá nucení na zvracení anebo přímo dáví pokrm zpět. To je, jak jistě uznáte, velice nepříjemné. Jedna, dvě takové zkušenosti a dítě je stresováno už ve chvíli, kdy jen ucítí, že se v kuchyni vaří. Doporučuji, pokud má rodič pocit, že dítě patologicky nejí, navštívit dětského psychologa,“ říká Šárka Koreňová.

Cpát se a nepřibrat je dar.

Jíst málo a prospívat také.

Hodně toho bude v hlavě.

Nemyslím, mozek napěchovaný gulášem. Mám za to, že když člověk jí s pocitem, že stejně neztloustne, tak neztloustne.

Vždyť všechno, co dělá naše tělo, jak se chová, jak nakládá s tím, co mu dáme, jak hospodaří, to všechno řídí hlava.

Naše mysl.

Dokonce si myslím, že když sním buřta se skálopevným přesvědčením, že po něm zhubnu, tak zhubnu.

Míša K.

[sexy_author_bio]